Je zvláštní ze strany státu nebo EU dotovat firmy, aby unesly cenu energie, kterou dotační autorita sama zdražuje systémem emisních povolenek.
Je zvláštní ze strany státu nebo EU dotovat firmy, aby unesly cenu energie, kterou dotační autorita sama zdražuje systémem emisních povolenek.
Prudce rostoucí ceny energií a surovin zkomplikují centrálním bankám boj proti inflaci, říká šéf Norges Bank Investment Management.
Prudce rostoucí ceny energií a surovin zkomplikují centrálním bankám boj proti inflaci, říká šéf Norges Bank Investment Management.
Úroky na spořicích účtech klesají. Ještě více tak pravděpodobně poroste zájem Čechů o investice. Je to logický krok pro ty, kteří chtějí dosáhnout na lepší výnos pro své úspory. Už loni investice v Česku zaznamenaly mimořádný rok.
Úroky na spořicích účtech klesají. Ještě více tak pravděpodobně poroste zájem Čechů o investice. Je to logický krok pro ty, kteří chtějí dosáhnout na lepší výnos pro své úspory. Už loni investice v Česku zaznamenaly mimořádný rok.
Volby v Polsku i přes vypjatou kampaň ukázaly, jak důležitá je základní shoda všech stran na tom, kam země patří a jaké zájmy hájit
74,2 %! Nový absolutní rekord – volební účast o dvanáct procent vyšší než v prvních svobodných parlamentních volbách v roce 1989, respektive o šest procent vyšší než dosud rekordní druhá kola prezidentských voleb 1995 a 2000. Ve srovnání s ostatními letošními evropskými volbami měli v Polsku vyšší účast než ve Španělsku, v Řecku, ale i v Estonsku, ve Finsku nebo na sousedním Slovensku, kde padl více než dvacetiletý rekord. Více voličů letos přišlo jen v Turecku a v Lucembursku, ve kterých ovšem stále platí volební povinnost.
Podle exit pollu agentury Ipsos, která se mimochodem svými odhady docela hezky trefila, se účast zvýšila napříč všemi věkovými i sociálními skupinami. Rekordy padaly ve všech částech Polska. Podíleli se na nich voliči vlády i opozice. Nejdisciplinovanější se ukázali být voliči ve věku 50–59 let, kde účast dosáhla přes 83 procent, a voliči o kategorii níže s účastí skoro 79 procent. Oproti volbám 2019 ale účast nejvíce vzrostla u nejmladších voličů (18–29 let), kterých teď přišlo kolem 69 procent, zatímco před čtyřmi lety jen nějakých 46 procent.
Předseda PiS Jaroslaw Kaczyński měl pravdu, když po zveřejnění exit pollu hovořil o třetím vítězství své strany v řadě jako o unikátním, historickém. Žádná politická strana ani koalice dosud v Polsku nedokázala vyhrát třikrát po sobě. Ani jinde v Evropě bychom nenašli moc podobných situací. A přece je to hořké vítězství, protože národně konzervativní strana získala 35,6 procenta (viz výsledky, které v době dopisování tohoto komentáře stále ještě nebyly úplně kompletní – pozn. red.), což by brala skoro každá vítězná strana v dnešní Evropě, ale ani to jí nestačí. Chybí jí dostatečně silný koaliční partner. A vlastně jakýkoli koaliční partner, pomineme-li malé politické formace, které s ní vytvořily volební alianci. PiS sice nejvíce profitovalo na volebním systému, ale ani to nestačilo.
Jedním dechem však dodejme, že PiS se brzy může vrátit. A to dokonce dříve, než by mnozí jeho odpůrci čekali. Je totiž skutečným fenoménem nejen polské, ale celoevropské politické scény. Za dobu své existence se zúčastnilo sedmerých voleb do Sejmu a čtyřikrát v nich vyhrálo a dvakrát skončilo jako druhé. To je opravdu pozoruhodná bilance.
Největším soupeřem PiS je už skoro dvacet let Občanská platforma, která nyní v rámci Občanské koalice (KO) překročila hranici třicetiprocentní podpory. Pod vedením druhého z veteránů polské politiky Donalda Tuska skončila druhá. Ve skutečnosti je hlavním vítězem voleb, protože právě z jejího středu s největší pravděpodobností vzejde budoucí premiér. Největším favoritem na tento post je pochopitelně právě Tusk, který jej už v minulosti dvakrát vykonával. Vyloučena však nejsou ani jiná řešení. V rámci KO působí i jiné formace a bude zajímavé sledovat, jak si rozdělí místa ve vládě a v dalších důležitých funkcích.
Druhým vítězem voleb je jejich černý kůň – Třetí cesta. Uskupení kolem Szymona Hołownii získalo skoro 14,5 procenta a v nové vládní koalici bude mít velmi výsadní postavení. Bude si brousit zuby na mnohé vysoké a možná i nejvyšší funkce. Pokud svou roli zvládne, nerozpadne se, ale naopak více propojí, může vzhledem ke svému profilu a postavení v umírněném středu pomýšlet na roli jazýčku na vahách. Ale nepředbíhejme, nástrah bude dost a dost.
Součástí nové vládní koalice bude i koalice s názvem Nová levice (NL), která získala 8,5 procenta hlasů. Ve skutečnosti jde o široké spojenectví postkomunistů – pohrobků někdejší státostrany s různými formacemi odborářského, progresivistického a antiklerikálního typu. Mezi NL a Třetí cestou budou zřejmě vznikat mnohá nedorozumění pramenící z dost odlišných ideových základů.
Druhé největší zklamání z výsledků voleb zažila nacionálně populistická Konfederace svobody a nezávislosti. Mířila na dvouciferný výsledek, ale skončila hluboko pod deseti a jen těsně nad sedmi procenty.
Zajímavostí těchto voleb je i to, že vůbec poprvé od roku 1989 vypadli ze Sejmu zástupci polské menšiny, kteří měli dosud své místo takřka propachtované. Důvodem je fakt, že německy mluvící voliči daleko více než dříve hlasovali na ose vláda–opozice. A většinově se přiklonili na stranu opozičních formací
Je prakticky jisté, že Mateusz Morawiecki z PiS jako premiér skončil. A kvůli prohře ztratil i jistotu, že bude Kaczyńského nástupcem. I kdyby jej nebo kohokoli jiného z PiS prezident Duda pověřil sestavením vlády, což se zřejmě opravdu stane, a premiér skutečně vládu sestavil, takřka stoprocentně pohoří v Sejmu.
Podle ústavy bude následovat druhý pokus, který vzejde z nominace premiéra, na niž má právo Sejm. Pokud se koalice stávajících tří opozičních formací dohodne, neexistuje pro prezidenta ani pro stávající vládu, a v té chvíli již vlastně opozici, žádná cesta, jak vznik koaliční vlády zastavit. Vznikne široký koaliční kabinet, který bude ideově rozkročen mnohem více než třeba ten současný český. Tvořit jej budou tři koalice, reprezentující celkem asi pět stranických rodin – klasické i progresivní liberály, klasickou, sociálnědemokratickou i novou, progresivní levici, zelené, křesťanské demokraty a agrárníky. A to jsme možná ještě na někoho zapomněli, neboť tři koalice tvoří minimálně jedenáct politických uskupení různého typu.
Proti nové koalici bude kromě mnoha nástrah stát především dvojí silná opoziční bariéra. Tou první bude sjednocené Právo a spravedlnost, tvořené bezkonkurenčně nejsilnějším poslaneckým klubem v Sejmu, který bude čítat skoro dvě stě poslanců. PiS je navíc mistrem v tom, jak řady svého klubu v průběhu období obměňovat, myšleno hlavně rozšiřovat. Není tedy vyloučené, že se mu to bude dařit i nyní. Na úkor vlády i konkurenční Konfederace.
Do příštích prezidentských voleb ovšem bude mít nový kabinet ještě jednoho silného potenciálního oponenta. Totiž prezidenta Dudu, který patří k PiS. Na rozdíl od prezidenta v Česku nebo třeba na Slovensku má polský prezident daleko silnější právo veta vůči zákonům přijatým v parlamentu. Přehlasovat takové veto může jedině třípětinová většina z přítomných, kterých musí být více než polovina.
Nová koaliční vláda tedy bude muset, a to pro ni bude svízelné, leč pro Polsko docela pozitivní, konzultovat své klíčové kroky s opozicí či alespoň s prezidentem. Prezidentské veto bez podpory opozice nikdy nepřehlasuje. A jelikož není důvod, aby opozice hlasovala proti vlastnímu prezidentovi, znamená to, že kabinet bude muset dělat kompromisy. Tedy něco, co Polsko v posledních letech moc nezažívalo.
Zároveň je třeba upozornit na to, že už se skončením voleb začne nová volební kampaň, tentokrát pro evropské volby na jaře 2024, ale hlavně pro prezidentské volby v roce 2025. Ty tak dostávají nový náboj. A s tím samozřejmě souvisí i vládní prezidentská nominace, o niž budou usilovat oba nejsilnější poražení kandidáti z minula – „dvojka“ Platformy, varšavský primátor Trzaskowski, a šéf Polska 2050 Szymon Hołownia. A možná i někteří další.
Tím se však dostáváme ještě k jednomu a možná vůbec nejsilnějšímu poselství skončených voleb. Polsko roku 2023 je sebevědomou zemí, jedním z lídrů celé Evropy. To se projevuje v zahraniční politice, avšak celé to pramení z úspěchů v ekonomice, v energetice a při budování infrastruktury. To všechno by nebylo možné bez elementárního, jakkoli teď někam zastrčeného a v rámci nenávistné kampaně skoro zapřeného, konsenzu, kam Polsko patří. Zatímco Češi či Slováci rádi diskutují o tom, jestli patří k Západu, nebo jsou tím mostem mezi Západem a Východem, v Polsku mají jasno. Oni patří na Západ, do EU a do NATO. Budování mostů pro ně nikdy neskončilo dobře, vždycky tu totiž byli na jedné straně Němci a na druhé Rusové, kteří místo toho, aby Polsko přijali jako most, si ho radši mezi sebe rozdělili a sprovodili jej z mapy.
Tento konsenzus pak přerůstá do přesvědčení, že je třeba se chovat pragmaticky a za každou cenu hájit národní zájmy. A za tímto účelem se i spojit. Toto přesvědčení společně sdílené konzervativci, liberály, agrárníky a z velké části i levicí můžeme Polákům jen tiše závidět.
A závidět jim můžeme i fakt, že se tu již drahnou dobu u vesla střídají dvě solidně zakotvené strany, schopné kolem sebe vytvářet širší spojenectví, aniž by jejich střídání bezprostředně ohrožovalo samotnou demokracii. A to navzdory alarmismu a vyhrocenosti celé letošní volební kampaně, korupci i nejrůznějším aférám.
