Kolik bude tohle stát?

Ani v evropských zemích s méně robustním zdravotnictvím se situace zdaleka nevymkla z rukou tak jako v Česku.

Ani takový Jaroslav Flégr by si před půl rokem asi nevsadil na to, že Česko bude v říjnu kralovat evropským tabulkám počtu nových případů covidu-19 v přepočtu na obyvatele. Před třemi měsíci ani největší pesimista mezi ekonomy nepředpokládal, že se příchod druhé vlny natolik vymkne kontrole, až bude vláda nucena naordinovat druhý lockdown, který uvrhne české hospodářství do podobné sestupné spirály jako na jaře.

Mezi třetím a čtvrtým kvartálem už mělo být české oživení pokud ne v plném proudu, tak rozhodně patrné – mediánový odhad českých ekonomů pro Českou bankovní asociaci byl plus tři procenta, ale i ty nejčernější brýle viděly vzestup o 1,3 procenta. Nic není staršího než letní prognózy, ale ani relativně čerstvé odhady MMF, publikované před pár dny, už dávno neplatí. 

Přijde jarní překvapení?

Po světové finanční krizi jsem si porovnával, co tato krize pro Česko znamenala na relativním snížení HDP v běžných cenách „před a po“ v horizontu dvou let. Teď se podívejme do archivu na makroekonomickou predikci ministerstva financí publikovanou loni v listopadu, tedy před covidem-19, která uváděla nominální HDP pro letošní rok ve výši 5894 miliard korun. Letos v červenci 5561 miliard, ovšem při poklesu nominálního výstupu (v běžných cenách) o 3,3, reálně o 6,6 procenta. Tedy skoro stejně jako MMF, ale optimističtěji, než to viděli v létě průměrně bankovní ekonomové s -8,2 procenta.

Stačí počkat, jak to nakonec dopadne, ale méně než minus deset procent to nebude, ani kdyby se Bůh slitoval a „křivka oploštila“. Bez velké matematiky půjde vystavit politické účtenky; připusťme ovšem, že část výpadku HDP nemá permanentní charakter a na jaře ekonomika může překvapit stejně příjemně, jako se na čísla za poslední čtvrtletí nebude dát koukat.

Jasně že vláda bude zkoušet ředit odpovědnost, jak se dá, mimo jiné poukazy na to, že „jinde je to stejné“, i když není. Ani v evropských zemích s méně robustním zdravotnictvím se situace zdaleka nevymkla z rukou tak jako v Česku. 

Snad ne příliš pozdě

V téhle situaci je vyhlášení lockdownu to poslední, co skýtá alespoň nějakou naději, že se o vlásek vyhneme přetížení „jipek“, jež by donutilo zdravotnický personál selektovat, komu péči poskytne a komu už ne. Nezbývá než doufat, že přichází pozdě, ale z hlediska tohoto parametru zdravotnického systému nikoli příliš pozdě. 

Z ekonomického hlediska platí v podstatě totéž. Čas, kdy bylo možné předstoupit před národ a říct, že ne každý podnik a každá živnost můžou být zachráněny, protože vláda si peníze netiskne, ale pouze půjčuje, je pryč. To nic nemění na tom, že to budou daňoví poplatníci, kdo v posledku všechno zaplatí. Rozdíl mezi včasnou přípravou na příchod druhé vlny a reakcí na ni a tragickými časovými prodlevami bude řádový a samozřejmě se projeví v deficitu rozpočtů a nárůstu státního dluhu. Ten bude o to vyšší, oč bude účinnost podpor a kompenzací z makroekonomického hlediska slabší.

Po téhle zkušenosti bude navzdory rychle otevřeným kohoutům obtížné zvrátit negativní očekávání lidí. To bude platit, dokud se nezlomí křivka a nebude běžně k dispozici vakcína. Nemusíte být konfucián, abyste věděl, kdy a proč přišla tahle vláda o „nebeský mandát“.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Kožený z kola ven?
  • Mafie, pytláci a nosorožci
Objednat nyní