Blíží se konec globalizace, nebo ne? V dnešním ultra propojeném světě těžko říct. Šance Čechů je ale v tom, že i čínským součástkám dají přidanou hodnotu.
Blíží se konec globalizace, nebo ne? V dnešním ultra propojeném světě těžko říct. Šance Čechů je ale v tom, že i čínským součástkám dají přidanou hodnotu.
Restrukturalizace by se měla týkat zhruba jedné pětiny zahraničního dluhu Ukrajiny, který nyní dosahuje dvaceti miliard dolarů (474 miliard korun)
Restrukturalizace by se měla týkat zhruba jedné pětiny zahraničního dluhu Ukrajiny, který nyní dosahuje dvaceti miliard dolarů (474 miliard korun)
Čekání je u konce. Vývojáři z Warhorse Studios ukázali, na čem pracovali posledních šest let. A nejde o nic jiného, než o pokračování příběhu Jindřicha ze Skalice, který chce pomstít smrt svých rodičů.
Čekání je u konce. Vývojáři z Warhorse Studios ukázali, na čem pracovali posledních šest let. A nejde o nic jiného, než o pokračování příběhu Jindřicha ze Skalice, který chce pomstít smrt svých rodičů.
Kdo tvrdil, že vláda má peníze na rozdávání díky tomu, že její příjmy surfují na inflační vlně, byl zprávou o hospodaření státního rozpočtu za únor hořce zklamán
Únor tradičně nebývá pro veřejné finance hvězdný měsíc a teď k rekordnímu, 120miliardovému schodku přispěly i některé faktory, které se nebudou opakovat (namátkou předfinancování sociálních služeb a vědy a výzkumu).
Některé příjmy jsou teprve „na cestě“, nicméně pravdu měl ten, kdo upozorňoval, že výdaje se utrhly ze řetězu. Stačí si srovnat vývoj cenových indexů a meziroční tempo růstu běžných výdajů (o 31,1 procenta), kde se promítají nejen valorizace, ale i „nové tituly“ typu pomoci s cenami energií a pětistovky měsíčně za vychované dítě pro seniorky.
Co narostlo o řád rychleji než sociální transfery obyvatelstvu, jsou „běžné transfery podnikatelům“, jež meziročně stouply o 155,4 procenta, v korunovém vyjádření bezmála o devatenáct miliard, hlavně na pomoc s cenami energií.
Jakkoli jsou účely bohulibé, před nenávratným „korporátním welfarem“ jsme v Hrotu vždycky nejen varovali, ale i navrhovali řešení: pomáhat se má, může a v časech prudkých otřesů i musí, aby se předešlo nevratným škodám, ale pomoc by měla být vratná a s úrokem. Jednak by se předešlo chování „ukažte mi dotaci a já si o ni řeknu“, ale hlavně by od začátku bylo jasné, z čeho se budou dluhy splácet.
Neboť vláda sama žádné peníze nemá a musí si na ně půjčovat na finančních trzích. Momentálně je investory požadovaný roční výnos u českého vládního korunového dluhopisu se splatností deset let těsně pod hranicí pěti procent. Je to levnější, než za co si půjčují Poláci, ti to mají za šest a půl a Maďaři skoro za devět, ale v oběhu jsou české státní dluhopisy za víc než 2,7 bilionu, tedy 2700 miliard korun. Z toho v Česku působící banky jich mají za víc než bilion korun, penzijní fondy za 422 miliard. Nerezidenti, tedy zahraniční investoři, jich drží skoro za tři čtvrtě bilionu.
Zatím se jim líbí kombinace výnosu a kurzového rizika snižovaného politikou centrální banky, ale to nemusí trvat věčně. A nerozhoduje se o tom ani tolik na Příkopech, jako spíš ve frankfurtském sídle Evropské centrální banky a ve washingtonské Eccles Building, kde se scházejí guvernéři amerického Fedu. Zvednou sazby a kapitál se dá do pohybu, nikoli nezbytně naším směrem.
Jak by se nám, panečku, bývala byla hodila obyčejná, ale důsledně uplatňovaná obecná zásada: když hodlají vláda či poslanci spáchat nějaké dobro, vždy musí předem uvést, z čeho se bude platit, a hlasovat nejen o opatření, ale i o jeho konkrétním zdrojovém krytí. Když na dluh, tak z čeho se bude splácet, tedy kterou daň a o kolik zvýšíme, abychom pomáhali.
Svého druhu časově vymezená přirážka k dani z příjmu, majetku, přidané hodnoty či spotřebním daním, cokoli, na čem se shodneme. Anebo žádné konání dobra na dluh, nejlépe za peníze jiných lidí. Já vím, že takový princip neprojde.
Při pohledu na to, co se odehrávalo ve Sněmovně, mě napadá, že ony ty nekonečné projevy byly sice sadistickým, ale svým způsobem spravedlivým trestem za předchozí nestřídmost a bohorovnost. Málo se vzdorovalo pokušením, teď nezbývá než se tím protrpět.
Jsou jen dva typy zemí: ty, které nakonec tu zatáčku vyberou, a ty, které také omezí výdaje a zvýší daně, ale až po čelním nárazu na zeď. Rozdíl je pouze v sumě bolesti a ta je, přátelé, kumulativní. Mezitím lze ještě chvíli koketně polehávat ve spacáku před fotografem. Carpe diem.
