Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Knižní revoluce je tady: málo papíru a inflace mění, co a jak budeme číst
Rostoucí ceny prakticky všeho nutí nakladatele měnit podobu vydávaných knih. Pro čtenáře to nakonec může být dobře.
Druhá světová válka představovala pro britské nakladatele těžké období. Dovoz papíru zkolaboval; papír se začal vyrábět ze slámy a nakladatelé tiskli jenom zaručené hity. Nové romány byly zamítány, dějiny sepsané Winstonem Churchillem vyprodané.
Ani válka ale nezabránila tomu, aby se některým titulům dařilo. Kniha do té doby málo čteného autora jménem Adolf Hitler se kupříkladu prodávala naprosto famózně. Navzdory pětisetstránkovému rozsahu a kapitolám nazvaným například Otázka odborů zaznamenal Mein Kampf okamžitý úspěch. V roce 1939 se prodral do čela britských bestsellerů, poté se stal nejčastěji půjčovaným titulem v britských knihovnách a jeden časopis jej označil za „aktuální bestseller“.
Nakladatelství dokážou na věci, které skutečně chtějí tisknout, sehnat papír dokonce i v dobách nouze. Toto odvětví nyní zažívá další éru nedostatku a opět za to může válka (společně s pandemií). Cena papíru používaného britskými knižními nakladateli vzrostla v posledních dvanácti měsících o sedmdesát procent. Dodávky jsou nespolehlivé a drahé: Papírny ve dnech, kdy je elektřina příliš drahá, jednoduše vůbec nefungují. Karton používaný na desky pevných vazeb nebyl místy vůbec dostupný. Celá branže se ocitla v problémech.
Stopy doby
Ne všichni autoři to pocítili: nový thriller Roberta Galbraitha, známějšího jako J. K. Rowlingová, je obřík o 1024 stranách a tento týden se vyšplhal na první místo mezi britskými bestsellery. Jiné knížky se ale musely trochu změnit. Vezměte v knihkupectví do ruky nějaký nový titul, a pokud je dílem menšího nakladatelství (ta jsou růstem cen ovlivněna mnohem víc), je možné, že zjistíte, že držíte v ruce produkt, který, stejně jako knihy vydávané za války, nese stopu své doby.
Foukněte do stránek a třeba se dočkáte toho, že se vznesou a zase klesnou odlišným způsobem: na knížky se používá lacinější, lehčí papír. Podívejte se zblízka na tisk a možná si všimnete, že se na sebe písmenka o něco víc mačkají: někteří nakladatelé, kteří chtějí ušetřit, začínají zmenšovat prázdný prostor mezi znaky. Text může navíc zabíhat víc k okrajům stránek: nakladatelství zmenšují rezervy ve všech směrech.
Podobné změny mohou nakladatelům působit muka. Knihu netvoří jenom slova na stránce, jak říká Ivan O’Brien, ředitel irského nakladatelství The O’Brien Press, měla by lahodit „všem smyslům“. Potěšení vyvolané knihou, jež vám krásně sedí do ruky – není ani příliš lehká, ani příliš těžká, stránky jsou krémově bílé a font temně černý –, je něco, co se nakladatelé snaží uchovat.
Spoluzakladatelka nakladatelství Swift Press Diana Broccardová k tomu říká, že některé dílčí úspory mohou působit zanedbatelně, ale v průběhu roku „se malé věci… nasčítají“. Z Proustova sedmisvazkového Hledání ztraceného času můžete vymáčknout hromadu prázdného prostoru. Autoři si rádi představují, že jsou posuzováni výhradně podle čiré síly svého díla, ve skutečnosti však musí nakladatelé jejich slova měřit také na tuny a metry.
Někteří nakladatelé uvažují o kratších titulech. Když bylo původně domluveno, že autor odevzdá sedmdesát tisíc slov a on přišel s osmdesáti tisíci, nemuseli jste si s tím příliš lámat hlavu, popisuje O’Brien. Teď „… mu možná řeknete: ‚To asi nepůjde.‘ Protože jinak ta kniha prostě nebude fungovat.“
Kraviny seškrtat
Nemusí to být nutně špatná věc. V nitru nakladatelského průmyslu tkví nevyslovitelná pravda: většina lidí neumí psát a většina knih je opravdu hodně, hodně špatná. Čtenáři, kteří se s nějakým titulem perou, obvykle předpokládají, že chyba je na jejich straně. Recenzenti, kteří přečetli mnohem více knih, vědí, že tomu tak není. George Orwell, jenž pracoval jako recenzent, se domníval, že za zhodnocení stojí méně než jedna kniha z deseti, a nejupřímnější reakce na většinu by zněla: „Bože, to je ale kravina!“
Potíže s nedostatkem papíru nabízejí příležitost, jak kraviny ořezat. Za války způsobilo podle Lea Mellora, vědeckého výzkumníka z Cambridgeské univerzity, podobné ořezávání malou revoluci v anglické literatuře. Vytratily se nezáživné dickensiánské dialogy a nastoupil eliptický modernismus. Najednou se podle Mellora kladl „důraz na lakoničnost a stručnost“.
Knižní nakladatelé se mohou kvůli nedostatku kroutit, ale těm, kdo knihy kupují, se možná uleví. Dokonce i bestsellery mohou zklamat. Recenze nové knihy Rowlingové byly převážně pozitivní – byť jedna přemítala, proč musí mít její poslední titul přes tisíc stran, a navrhovala, že by mu prospělo, „kdyby se z něj vyškrtaly zbytečně užvaněné kusy“. Navzdory skvělým prodejům byl Mein Kampf trochu utrpení: jistý rozladěný recenzent jménem Benito Mussolini jej označil za „tu nudnou knihu, kterou jsem nikdy nedokázal přečíst“. Jen málo čtenářů si stěžovalo, že byl Mein Kampf příliš krátký. Čtenářův boj, stejně jako ten Hitlerův, mohl být kratší.
© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
