Rána pro ukrajinskou ekonomiku. Evropa omezí dovoz drůbeže, vajec a cukru

Evropští zemědělci dlouhodobě kritizují Brusel, že nedokáže ochránit zemědělský trh před lacinou konkurencí z Ukrajiny. Členské země EU se dohodly na kompromisu, který by měl zavést kvóty na drůbež, vejce, cukr, oves, kukuřici nebo med.

Evropští zemědělci dlouhodobě kritizují Brusel, že nedokáže ochránit zemědělský trh před lacinou konkurencí z Ukrajiny. Členské země EU se dohodly na kompromisu, který by měl zavést kvóty na drůbež, vejce, cukr, oves, kukuřici nebo med.

Celý článek
0

Důchodová reforma musí být na sílu. Dobrovolnost nemá smysl, kdo si nechce spořit, ať ze systému vystoupí

Proč si Češi na důchod spoří směšné částky? Jsme národ s averzí na riziko, říká hlavní analytik Hrot24 Miroslav Zámečník s tím, že není jiná cesta, než aby bylo spoření povinné.

Proč si Češi na důchod spoří směšné částky? Jsme národ s averzí na riziko, říká hlavní analytik Hrot24 Miroslav Zámečník s tím, že není jiná cesta, než aby bylo spoření povinné.

Celý článek
0

Praha nestaví a je drahá. Investory teď více lákají Brno a Ostrava

Levnější pronájmy i zatím nevyužité lidské zdroje. Krajská města jsou stále zajímavější pro firmy, které hledají klidnější lokality nebo hodlají expandovat do regionů.

Levnější pronájmy i zatím nevyužité lidské zdroje. Krajská města jsou stále zajímavější pro firmy, které hledají klidnější lokality nebo hodlají expandovat do regionů.

Celý článek
0
Vybrané články
z týdeníku The Economist

Klauniáda skončila, Boris Johnson by měl odejít hned

Británie je v nebezpečné situaci. Potřebuje nového lídra, který přestane lhát a kázat iluze.

Klauniáda skončila, Boris Johnson by měl odejít hned
V Británii sílí hlasy, aby premiér Boris Jonson v úřadu okamžitě skončil | foto Shutterstock.com

Vláda Borise Johnsona konečně padla. Měsíce se britskému premiérovi dařilo vyvlékat z jednoho skandálu za druhým. Teprve nyní, když ho definitivně hodili přes palubu vlastní poslanci, uznal, že jeho působení v premiérském úřadu skončilo. Žádal, aby směl zůstat až do podzimu, ale měl by odejít okamžitě.

Johnsonův pád přivodila jeho vlastní nepoctivost, takže by někdo mohl říct, že by stačila pouhá změna ve vedení Konzervativní strany a vlády a Británie se vrátí na správnou cestu. Kéž by. Dnešní průšvih sice nese mnoho Johnsonových otisků, ale problémy nejsou dílem jen jediného muže. A pokud Konzervativní strana nenajde dostatek odvahy, aby se tomu faktu postavila čelem, společenské a ekonomické potíže Británie se budou jen dál prohlubovat.

Počítadlo odpadlíků

Boris Johnson se držel moci do poslední chvíle a oháněl se přitom přímým mandátem od lidí. To je vždy nesmysl – premiér svou legitimitu odvozuje od parlamentu. Stejně jako v případě bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa, čím víc lpěl Johnson na svém úřadu, tím víc se z jeho výkonu diskvalifikoval. Při odchodu z vlády, stejně jako při samotném vládnutí, projevil Johnson bezohlednou neúctu k zájmům své strany a národa.

K rozuzlení sice došlo až téměř po dvou nekonečných dnech, jeho osud však byl zpečetěn už 5. července, kdy z jeho kabinetu rezignovali dva ministři. Katalyzátorem se stalo chování místopředsedy poslaneckého klubu (deputy chief whip), jenž byl obviněn z toho, že v opilosti sexuálně napadl dva muže. Downing Street lhala o tom, co ministerský předseda věděl o dřívějším násilnickém chování tohoto muže, a nechala tyto lži opakovat i ministry – stejně jako několik měsíců předtím v případě nelegálních večírků v době pandemie. V rozčarování z dalšího skandálu opustilo vládu přes padesát ministrů, poradců a zmocněnců – exodus byl tak masivní, že BBC kvůli němu umístila na své webové stránky počítadlo, aby si čtenáři udrželi přehled. V exekutivě ve výsledku zůstalo tolik neobsazených míst, že nemohla fungovat – což je jeden z důvodů, proč by Johnson neměl v čele vlády zůstat ani dočasně.

Konzervativci doufají, že se jejich agonie chýlí ke konci. To ale záleží na tom, jestli si strana odnese z Johnsonova selhání správné ponaučení. První se týká charakteru v politice. Johnson odmítal ideu, že vládnout znamená vybírat si. Postrádal morální sílu přijímat těžká rozhodnutí pro blaho národa, pokud to ohrožovalo jeho vlastní popularitu. Chyběla mu také důslednost a znalost podrobností, bez nichž nelze žádný program uskutečnit. Navíc se vyžíval v pošlapávání pravidel a konvencí. Jádrem jeho stylu byla neotřesitelná víra ve vlastní schopnost vyvléknout se překrucováním slov z jakéhokoli maléru. Zahnán do kouta Johnson okouzloval, hrál o čas, kličkoval i vyloženě lhal. Občas se dokonce i omluvil.

Ve výsledku tak nepopiratelné úspěchy jeho premiérského působení, jako byly včasný nákup vakcín proti covidu-19 a podpora Ukrajiny, zastiňuje plejáda skandálů. Stupňující se drama navíc odhalovalo prázdno v místě, kde měla být vize. Krize neodváděly pozornost kabinetu od vládnutí, staly se jádrem jeho činnosti. A jak přibývalo skandálů, vršily se i lži. Nakonec nezbývalo téměř nic jiného.

Rozpolcená strana

Konzervativci šmahem svedli všechny problémy na Johnsonovu osobnost. Jeho odchod však bude mít očistný účinek, jedině když si přiznají i druhou, méně pohodlnou část pravdy. Boris Johnson byl odpovědí na rozpolcenost své strany. Mnoho dnešních toryovských poslanců se hlásí k tradici nízkých daní, libertariánství a volného trhu, ale řada těch, kteří se rekrutují z volebních obvodů na severu země, naopak tíhne ke křídlu, které preferuje vysoké státní výdaje, intervence a protekcionismus. V posledních volbách získali Johnsonovi většinu 87 křesel a pro úspěch konzervativců v těch příštích jsou klíčoví.

Charismatický Johnson dokázal tyto frakce sjednotit, protože vůbec necítil potřebu jejich rozpory řešit. Bez rozpaků podporoval protekcionistické i volnětržní dohody, chtěl ve velkém eliminovat byrokracii a zároveň trestat energetické společnosti za příliš vysoké ceny, plánoval masivní státní výdaje, ale sliboval rozsáhlé daňové škrty.

To je politika iluzí a její projevy lze vysledovat až k brexitu. V kampani za vystoupení z Evropské unie Boris Johnson sliboval voličům, že mohou mít, co jen budou chtít – větší bohatství, méně Evropy, více svobody, méně regulace, větší dynamiku, méně přistěhovalců –, a že EU bude ještě Británii prosit, aby s ní uzavřela smlouvy. Fungovalo to tak báječně, že se z iluze stal toryovský modus operandi.

Nikde to neplatí víc než v případě ekonomiky, k níž se také váže třetí klíčové ponaučení pro příští vládu. Johnson se často chvástal, že celý svět Británii závidí hospodářské úspěchy, ale zase jen překrucoval fakta. Pravda je, že za sebou zanechává zemi, která čelí vážným společenským a hospodářským problémům.

Británie má nejvyšší inflaci ze zemí G7 a masivní státní utrácení napůjčovaných peněz může tuto situaci jedině zhoršit. Průměrný roční růst britského HDP v dekádě před globální finanční krizí z let 2007 až 2009 činil 2,7 procenta, dnešní průměr se blíží spíše 1,7 procenta. Už patnáct let navíc Británii sužuje nízká produktivita práce. V roce 2023 by měla mít podle prognóz nejnižší růst ze všech zemí G7.

Stárnoucí, zadlužená země

Na dýchavičný motor britské ekonomiky jsou nyní navíc kladeny mimořádné nároky. Protestuje kdekdo, železničáři počínaje a právníky a lékaři konče. V době, kdy životní náklady prudce rostou, je třeba, aby vláda srozumitelně komunikovala a rozhodně držela státní výdaje na uzdě. Britská populace stárne. Mezi lety 1987 a 2010, kdy se toryové ujali vlády, se podíl obyvatel Británie starších 65 let stabilně držel na šestnácti procentech. Nyní je to devatenáct procent a v roce 2035 téměř pětadvacet procent, což logicky zvýší výdaje na různé dávky a náklady Národní zdravotní služby, která už se nyní prohýbá pod tíhou množství neošetřených pacientů.

Británie také potřebuje urychlit přechod na bezemisní ekonomiku, což si vyžádá obrovské investice. Má ambice hrát významnou roli ve světě, v němž se hlasitěji dožadují slova Rusko a Čína, ale přitom má malou a nedostatečně vyzbrojenou armádu. Skotsko a Severní Irsko začínají být ve svazku s Anglií neklidné a Westminster nemá žádný plán, jak je upokojit.

Británie se nachází v nebezpečné situaci. Země je chudší, než si sama myslí. Její deficit běžného účtu prudce vzrostl, šterlink zeslábl a náklady na obsluhu státního dluhu rostou. Pokud by příští vláda trvala na zvýšení státních výdajů a současném snížení daní, mohla by země upadnout do krize. Časy, kdy bylo všechno možné, jsou pryč. Po Johnsonově odchodu je třeba politiku znovu ukotvit do reality.

2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.