Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Kirill Rogov: Co si Rusové opravdu myslí o válce na Ukrajině
Mobilizace měla zlomit náladu ruské veřejnosti, ale ještě je brzy na to, označit ji za fiasko, říká ruský politolog Kirill Rogov
Vladimir Putin rozpoutal válku na Ukrajině v přesvědčení, že napodobí triumfy z roku 1945, že jeho jednotky budou pochodovat Kyjevem a že jako Stalin uspořádá velkou přehlídku na Rudém náměstí. Po podzimní mobilizaci to nyní spíš vypadá, že se pokouší napodobit rok 1941 – dramatický začátek „Velké vlastenecké války“ proti nacistickému Německu.
Je to už třetí verze původního kremelského plánu. První, blitzkrieg korunovaný obsazením Kyjeva, zkrachovala už první měsíc. Druhá, zdánlivě nezastavitelná ofenziva, se zasekla v létě a po úspěšné ukrajinské protiofenzivě byla na začátku září opuštěna. Ve třetí verzi bylo vyhlášeno ohrožení matičky Rusi a stovky tisíc mužů jsou odváděny do boje.
„Částečná mobilizace“, vyhlášená Putinem 21. září, vypadala jako vynucená improvizace a narušuje rovnováhu zájmů a loajalit v ruské společnosti, v níž existuje velmi pestré spektrum pohledů na válku.
Zkreslený vzorek
Podle nedávného průzkumu analytického Centra Levada, které sídlí v Moskvě, podporuje válku s Ukrajinou 70 až 75 procent Rusů. (Tyto průzkumy byly provedeny předtím, než Putin vyhlásil mobilizaci.) Toto šokující číslo však klame. Veřejný odpor k válce může člověku vynést trestní stíhání, takže lidé, kteří jsou vůči válce a režimu kritičtí, nemají moc chuti odpovídat na otázky v jakémkoli průzkumu. Výsledkem je tak zkreslený vzorek a nafouknutí velikosti podpory války.
Abychom porozuměli povaze a složení ruské proválečné většiny, musíme se ponořit hlouběji. Analýzou dalších otázek, které pokládala nezávislá společnost s názvem Russian Field Group, odhalíme, že zhruba třetinu ruské populace tvoří skalní zastánci války, asi patnáct procent Rusů má vůči válce výhrady a dalších dvacet procent by bylo radši, kdyby k válce vůbec nedošlo. Ruská státní televize – která hraje klíčovou roli při masírování veřejného mínění – obsluhuje všechny tyto skupiny diváků.
Kolují dva hlavní narativy. První rozšiřují nejznámější moderátoři diskusních pořadů, kteří divákům tvrdí, že „speciální operace“ je součástí ruské totální a existenční války se Západem – jenž se pochopitelně ze všech sil snaží Rusko zničit. Tento apokalyptický směr líčí Ukrajinu jako dějiště této velké bitvy.
Druhý narativ, jenž převažuje ve zpravodajských pořadech, zdůrazňuje, že „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině provádějí profesionálové, kteří se snaží osvobodit etnické Rusy v Donbasu a dalších regionech. Konflikt je prezentován jako „spravedlivá válka“, kterou je Rusko povinno vést, protože má za povinnost pomáhat Rusům v nouzi. Konflikt se Západem je na vedlejší koleji.
Proválečný tábor tvoří tři hlavní skupiny. První je pro totální válku a rozhodující konfrontaci se Západem. Druhá věří, že Rusové vedou spravedlivou válku pod zástavou „odpovědnosti chránit“. Třetí skupina převážně podporuje vojenské tažení, ale souhlasí s tím patrně hlavně ve strachu z konfrontace s Putinem a jeho příznivci. První skupina vášnivě podporuje válku, protože je přesvědčena, že nepřítel už stojí na ruském prahu; druhé dvě považují hrozbu za vzdálenou.
Snaha rozdělit společnost
Ve svém mobilizačním projevu z 21. září Putin úmyslně volil rétoriku tábora totální války, aby přesvědčil ruské občany o blízkosti nepřítele a potřebě bránit vlast. Mnozí komentátoři uváděli, že svou rétorikou podkope křehkou podporu většiny pro válku. Já bych byl opatrnější.
Putin v minulosti mnohokrát dokázal, jak mistrně umí manipulovat s veřejným míněním. Příklonem k militantnějšímu křídlu proválečného tábora, jenž se už dávno dožaduje mobilizace, může Putin pochybovače nutit, aby si vybrali, a tak rozdělit společnost. Počítá s tím, že by větší (byť stále ještě omezené) angažmá ruského obyvatelstva na Ukrajině mohlo přimět Rusy, aby silněji podpořili hochy v uniformě. Rozhodně to vrazí klín mezi rodiny, jejichž členové bojují, a ty, které utíkají přes hranici nebo válku proklínají.
Teoreticky by mu to mohlo vyjít. Vzdělaní a majetní, převážně obyvatelé měst, utíkají před mobilizací. Ti, kteří mají méně zdrojů, míří do odvodních kanceláří. Jsou vyděšení, plní úzkosti a do boje se moc nehrnou, ale nejsou připraveni odtrhnout se od pomyslného „těla národa“, jehož vůli a ambice vyjadřuje Putin. Stres z vlastního rozhodnutí nechat se odvést zvýší jejich nepřátelství vůči těm, kteří se rozhodli opačně. Představa může být i taková, že po odchodu odpadlíků zůstane věrnější národ, který bude bez váhání bojovat a umírat.
V praxi však chaotický průběh mobilizace zpochybňuje veškeré Putinovy propočty. Podkopal důvěru obyčejných lidí ve státní mašinerii, její efektivitu a oddanost společné věci. Tím byl oslaben samotný pocit jednoty a vlastenectví, který chtěl Putin zmanipulovat.
Zaprvé byla mobilizace vyhlášena pozdě – když už ruské jednotky ustupovaly před těmi ukrajinskými. Zadruhé se ukázalo, jak je Putinem vybudovaná centralizovaná úřední mašinerie v čase nouze málo funkční. Protože je postavena na korupci, patolízalství a neschopnosti.
Na kom to závisí
V konečném důsledku bude výsledek války záviset na náladě lidí, kteří ji podporují, a skupiny konformistů, kteří neodmlouvají a drží krok. Je to dáno tím, že skalní příznivci a zavilí odpůrci názor nezmění.
Pokud si však ti, kdo konflikt vnímají jako „spravedlivou“ válku, začnou myslet, že sklouzává do existenčního boje se Západem, nebo pokud se změní pohled konformistů na rizika poté, co jim přijde pozvánka k odvodové komisi, může se rovnováha postojů ruské veřejnosti zásadně změnit.
Proto byly protesty v Dagestánu a Jakutsku, pořádané příbuznými mobilizovaných, mnohem důležitější než moskevské a petrohradské, jež organizují protiváleční aktivisté. Čím radikálnější je narativ ospravedlňující válku, tím jsou odvody dražší a odvodoví komisaři bezradnější a tím pravděpodobnější je, že se převládající proválečný konsenzus zlomí.
Po zpackaném začátku mobilizační kampaně to vypadá pravděpodobně. Ale bylo by předčasné a nezodpovědné říkat, že už se to stalo nebo že je to nevyhnutelné.
© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
