Když zábly kosti

Až si nebudeme mít čím zatopit, měli bychom zkusit něco z fíglů našich předků: vařit v „bedně“, vyrobit houni ze starých novin, namočit si nohy do klihu nebo se přitulit ke koze

Když zábly kosti
Zima je, zima. Mrzne strašlivě, není čím topit. (Lesní škola, Providence, Spojené státy, 1912.) | Profimedia.cz

Prostředků, jak přežít zimu a nezmrznout, měli naši předkové v předindustriálním období dost a dost. Domy se předně stavěly s malými okny a tlustými zdmi a v zimě bylo nutné utěsnit každou škvíru. Stejně se bylo třeba uvnitř dobře obléct a na spaní si vzít víc pokrývek a do postele ohřívací lahev. Lidé na venkově se také až do 19. století – kdy převážily hygienické ohledy – nerozpakovali využívat živočišné teplo zvířat. Ostatně ještě ruský prezident Boris Jelcin (*1931) vzpomínal, jak prožil dětství v provizorní ubytovně sbité z prken: „Zachraňovala nás jenom koza. Přitiskneš se k ní a hřeje jako pec.“ Na tmu se na rozdíl od zimy neumíralo, a tak bylo noční svícení velmi dlouho statusovou záležitostí bohatých, chudí lidé se většinou přizpůsobili: chodili brzy spát a brzy vstávali.

Změnu přineslo až 19. století. V jeho průběhu začalo uhlí ve městech vytlačovat dřevo a od sedmdesátých let se místo loučí, svící a olejových lamp prosazoval petrolej. V samém závěru století se v bohatých domácnostech občas už svítilo plynem, a sem tam dokonce elektřinou. Jenže pak vypukla první světová válka, uhlí s petrolejem došlo a lidé ze zoufalství vymýšleli důmyslné zlepšováky, aby se dočkali jara.

Když přišla zima

Skutečně zle začalo být v roce 1917. V polovině ledna místodržitelství podle knihy Mileny Lenderové „Vše pro dítě!“ oznámilo, že už nebude uhlím zásobovat školy, a těm, které ještě nějaké měly, nařídilo, aby ho kvůli zásobování obyvatelstva chlebem předaly pekárnám. Řada škol přerušila vyučování a čeština se obohatila o další termín – uhelné prázdniny. „Zima je, zima. Mrzne strašlivě, není čím topit. V Praze je zle. Ve třídě máme na sobě kožichy, šály, rukavice. Vyučování se musí rozpustit. A v domech je ještě hůř. V kuchyni nám mrzne každá kapka v led, pára jde od úst,“ zapsala si onu zimu do deníku budoucí spiso­vatelka Jarmila Glazarová. V sobotu 17. února si „lidový deník“ Večer stěžoval, že pro Prahu je „naprosto nezbytno“ 125 vagonů uhlí denně, aby „mohly jezditi elektriky, pracovati nerušeně vodovod, hráti divadla a nebyl krajně přistřihnut život hostinských a kavárenských podniků“, o den dříve jich však prý dorazilo jen 36.

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.

Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.

od 184 Kč za měsíc

Předplatit

Máte předplatné?

Přihlásit