Vybrané články
z týdeníku The Economist

Když to bouchne

Policejní násilí, rasa a protesty v Americe.

Když to bouchne
ilustrace Vojtěch Velický

Sto tisíc Američanů padlo za oběť viru. Vesmírný let dokládá americkou vynalézavost. Ve městech po celé Americe ukazují protesty zažehnuté rasovou nespravedlností ošklivou tvář Ameriky. V listopadu se budou muset voliči rozhodnout mezi republikánem zastávajícím linii práva a pořádku a nanicovatým bývalým viceprezidentem kandidujícím za demokraty. Píše se rok 1968. A také 2020.

V roce 1968 to byl chřipkový virus a do vesmíru letěla mise Apollo 8. Nespravedlnost však měla stejně zhoubný efekt. Jak napsal James Baldwin zkraje 60. let minulého století, rasismus „narušuje – pokud rovnou neničí – všech americké snahy o vybudování lepšího světa. Tady, tam, kdekoliv.“ Více než 350 měst dnes povstalo poté, co byl neozbrojený Afroameričan George Floyd zabit bílým policistou. Téměř devět minut v něm, hluchý k Floydovým prosbám a rostoucímu znepokojení přihlížejících, dusil život. 

Jiná pravidla a čiré opojení

Není divu, že si jiskra snadno našla opodál ležící hromadu suchého dříví. Oheň hoří ze stejných důvodů, jako už tolikrát předtím, protože řada Afroameričanů stále žije v oblastech s nejhoršími školami, nejhorší zdravotní péčí a nejhoršími pracovními místy. Protože na černochy se pravidla uplatňují jinak. Protože covid-19 jasně ukázal, že kdykoliv Ameriku zasáhne neštěstí, černá Amerika trpí nejvíc. Protože panuje přesvědčení, že policie je tu proto, aby chránila bohatá předměstí a chudé držela pěkně zkrátka. A ano, pak je tu čiročiré opojení, vyvolané sounáležitostí s davem, který najednou našel hlas a dožaduje se, aby byl slyšet. 

Cyklus bezpráví, protestů, nepokojů a konzervativních reakcí se od roku 1968 opakoval mnohokrát. Tolikrát, až to svádí k zjednodušenému závěru, že policejní násilí a rasová nerovnost představují v Americe zkrátka příliš velký problém, než aby ho bylo možné vyřešit. Takový pesimismus však není na místě. Navíc je kontraproduktivní.

Aktivisté občas tvrdí, že je celý trestněprávní systém rasistický. Policejní odbory chrání své členy, a to včetně zkažených jedinců. V posledních dnech najel policejní vůz do protestujících a policisté napadli lidi na ulici. Celý systém však tvoří tisíce jurisdikcí a policejních oddělení. Všechny nejsou stejné. Na každý Minneapolis, kde pár násilnických policistů absolvovalo kurzy pro „bojovníky“ a považovali se za okupační moc, připadá jeden Camden v New Jersey. Camdenský policejní sbor byl v tak hrozném stavu, že se v roce 2013 rozpadl a město ho muselo postavit úplně znovu. A minulý týden prošel camdenský policejní náčelník s pokojně protestujícími lidmi celým městem. 

Dohlížet na Ameriku není nic snadného, protože Amerika je ze všech bohatých zemí tou nejnásilnější a její obyvatelé jsou po zuby ozbrojení. Každoročně je ve službě zabito asi padesát policistů. V posledních třiceti letech však kriminality soustavně ubývá, a vzniká tak místo pro méně bojechtivé policejní orgány – policisté se učí, jak se vyhnout konfrontacím, místo aby je vyhledávali, a za každé užití síly jsou nuceni nést odpovědnost.

Řada policejních oddělení včetně toho camdenského využila tuto příležitost, aby kompletně změnila své fungování. Jiné zůstávají stejné, částečně proto, že federální vláda pod taktovkou prezidenta Donalda Trumpa přestala tlačit na změny. Policie a státní zástupci však spadají pod lokální demokratickou kontrolu. Je možné je k reformě přinutit, pokud pro ni bude hlasovat dostatečné množství lidí.

Kruh násilí

Pesimismem škodíme nejvíc sami sobě. Od něj už je jen krůček k přesvědčení, že americký prvotní rasový hřích je zažraný tak hluboko, že ho nelze překonat a že ničení a pálení věcí je ospravedlnitelné, protože je to jediný způsob, jak upoutat pozornost. Pokud však aktuální protesty přerostou v dlouhodobé nepokoje, jako tomu bylo v roce 1968 po vraždě Martina Luthera Kinga, napáchané škody dolehnou nejcitelněji právě na afroamerické čtvrtě. Kdo bude moci odejít, odejde. Kdo bude muset zůstat, bude na tom ještě hůř, protože klesnou ceny nemovitostí a zmizejí pracovní místa a obchody. Je možné, že se policie vytratí ze scény, což způsobí nárůst kriminality, a v důsledku to povede k agresivnějšímu policejnímu dohledu. Jizvy budou vidět desítky let.

Černošští vůdcové po celé zemi, kteří už podobné situace zažili, opakují protestujícím, aby nepodkopávali své úsilí. „Protest má cíl,“ prohlásila starostka Atlanty Keisha Lance Bottomsová, když odsuzovala vandalismus, ke kterému v jejím městě došlo. Protestující na to v posledních dnech pamatovali a snažili se udržet na uzdě ty, kdo chtěli jen rozdmýchávat oheň – bílí výtržníci mezi nimi nebyli výjimkou.

Černí vůdcové chápou i to, jak mohou nepokoje zmařit politické cíle. Když celé čtvrtě chytnou plamenem, zbytek země se bude soustředit na hašení ohňů. Policisté zranění při pouličních bouřích mohou způsobit, že voliči zapomenou na to, s kým původně sympatizovali. Když na sebe strhne pozornost výtržnictví, mohou ti, kdo protesty podporují, zjistit, že jejich výzvy ke změnám přehluší volání po obnovení pořádku.

V prezidentské volbě obvykle strach poráží idealismus. Zdá se, že Trump chce, aby v listopadu lidé volili přesně podle tohoto klíče. Přesvědčuje své stoupence, aby se postavili těm, kdo protestují před Bílým domem, a zvažuje nasazení armády spolu s národní gardou, aby získal vládu nad tím, čemu jeho lidé říkají bitevní prostor. Právo a pořádek pomohly Richardu Nixonovi porazit v roce 1968 Huberta Humphreyho. A mohly by zafungovat znovu.

Strach zrazuje památku George Floyda. Čím jednotnější Amerika bude, tím snáz bude moct usilovat o to, aby všichni její obyvatelé žili podle jejích prvotních ideálů. Trump strávil čtyři roky snahou o rozdělení země a jednotu nepřinese. Místo něj musí její myšlenku podněcovat vůdčí postavy protestních hnutí spolu s americkými starosty a policejními náčelníky. Pokud budou protesty v drtivé většině nenásilné, ponesou s sebou příslib. Ne toho, že se protestujícím splní všechno, co si přejí, ani toho, že se křivdy páchané na Afroameričanech podaří rázem odčinit. Bude to příslib, že zítřek může být lepší než dnešek.

Na konci desetiletí, v němž Baldwin psal o nutnosti uzdravit Ameriku, se země pustila do likvidace právní bašty rasové segregace. I tu drželi pevně v rukou ti, kdo se domnívali, že boj za občanská práva zašel příliš daleko. Amerika je už taková. Pokrok se přetahuje se svým protivníkem. O rasismus se Američané přetahují už půl století. Krutá smrt černocha vyhnala do amerických ulic protestující všech barev pleti. Není to jen známka toho, kolik práce ještě Američany čeká, ale také toho, že pokrok je možný.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Muzikanti na mizině
  • Dlouhé čekání krátkou práci
Objednat nyní