Vybrané články
z týdeníku The Economist

Když se bankéř netrefí

Příliš silné euro je příčinou i následkem selhání ECB. Její nedůvěrohodnost může ohrozit zotavení Evropy.

Když se bankéř netrefí
ilustrace Vojtěch Velický

Za uplynulých deset let byla Evropská centrální banka (ECB) opakovaně jedinou institucí, která stála mezi eurozónou a finančním zatracením. Problémem Evropy byla rozpočtová omezení a nedostatečné sdílení rizika. Tvůrci monetární politiky s tím jako jediní dokázali něco dělat. To už neplatí. Na začátku letošního roku si Evropská unie odsouhlasila vydání společných dluhopisů,  jimiž chce financovat fiskální odpověď na pandemii, čímž podpořila důvěru v jednotnou měnu. Dnes je tak zdrojem nejnaléhavějšího problému ekonomické politiky eurozóny Frankfurt. Jde o to, že v podstatě nikdo nevěří tvrzení ECB, že skutečně hodlá dodržet svůj inflační cíl „těsně pod dvěmi procenty“. 

Kvůli covidu-19 funguje svět stále ještě s tzv. devadesátiprocentní ekonomikou, tedy v módu omezené ekonomické aktivity. Dezinflace je toho přirozeným důsledkem. V srpnu poprvé za čtyři roky v eurozóně poklesly ceny. Úkolem centrálních bankéřů je zajistit, aby otřesy nepřešly v dlouhodobé dezinflační poklesy. Odhady, které sama ECB zveřejnila po jednání měnového výboru 10. září, ovšem ukazují, že v tomto ohledu selhává. V příštích třech letech má inflace růst – ale jen o 1,3 procenta. Finanční trhy očekávají, že kolem této úrovně se bude držet po většinu následujícího desetiletí. Profesionální prognostici jsou jen o málo optimističtější. Nejnovější silou, která drží ceny nízko, je silné euro. Jednotná evropská měna za poslední rok posílila proti dolaru o 5,4 procenta.

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot

Máte účet?

Přihlásit