Vybrané články
z týdeníku The Economist

Když se bankéř netrefí

Příliš silné euro je příčinou i následkem selhání ECB. Její nedůvěrohodnost může ohrozit zotavení Evropy.

Když se bankéř netrefí
ilustrace Vojtěch Velický

Za uplynulých deset let byla Evropská centrální banka (ECB) opakovaně jedinou institucí, která stála mezi eurozónou a finančním zatracením. Problémem Evropy byla rozpočtová omezení a nedostatečné sdílení rizika. Tvůrci monetární politiky s tím jako jediní dokázali něco dělat. To už neplatí. Na začátku letošního roku si Evropská unie odsouhlasila vydání společných dluhopisů,  jimiž chce financovat fiskální odpověď na pandemii, čímž podpořila důvěru v jednotnou měnu. Dnes je tak zdrojem nejnaléhavějšího problému ekonomické politiky eurozóny Frankfurt. Jde o to, že v podstatě nikdo nevěří tvrzení ECB, že skutečně hodlá dodržet svůj inflační cíl „těsně pod dvěmi procenty“. 

Kvůli covidu-19 funguje svět stále ještě s tzv. devadesátiprocentní ekonomikou, tedy v módu omezené ekonomické aktivity. Dezinflace je toho přirozeným důsledkem. V srpnu poprvé za čtyři roky v eurozóně poklesly ceny. Úkolem centrálních bankéřů je zajistit, aby otřesy nepřešly v dlouhodobé dezinflační poklesy. Odhady, které sama ECB zveřejnila po jednání měnového výboru 10. září, ovšem ukazují, že v tomto ohledu selhává. V příštích třech letech má inflace růst – ale jen o 1,3 procenta. Finanční trhy očekávají, že kolem této úrovně se bude držet po většinu následujícího desetiletí. Profesionální prognostici jsou jen o málo optimističtější. Nejnovější silou, která drží ceny nízko, je silné euro. Jednotná evropská měna za poslední rok posílila proti dolaru o 5,4 procenta.

Centrální banka, která by brala svůj inflační cíl vážně, by se tento výhled snažila zuby nehty zlepšit. Snížená inflační očekávání jsou nebezpečným neduhem. Drží reálné úrokové sazby – tedy úroky minus očekávaná inflace – výše, než jaké by jinak byly. To je problém, pokud – jako dnes – už nominální sazby nemají kam klesnout. Centrální bankovnictví je hra o důvěře: čím více ztratí cíl na věrohodnosti, tím obtížnější je ho dosáhnout. Americký Federální rezervní systém (Fed) trápí inflační očekávání natolik, až slíbil, že dočasně připustí přestřelení inflačního cíle, aby se vykompenzovaly krátkodobé „podstřely“ a dlouhodobě se inflace udržela na dvou procentech.

Holub a jestřábice

Evropské centrální bankéře nic takového, zdá se, netrápí. Místo nového stimulu neudělali nic. Problémem není nedostatek nástrojů. ECB tvrdí, že může snížit úrokovou míru pod současnou úroveň -0,5 procenta, nabídnout bankám financování za výhodnějších podmínek nebo ještě navýšit výkupy vládních dluhopisů. Ale nic z toho ECB neudělala. Šéfka ECB Christine Lagardeová se po posledním jednáním výboru nechala slyšet, že o dalších nákupech nebyla vůbec řeč. To postrčilo euro ještě výš, což ukázalo, že bezstarostnost ECB přispívá k posilování jednotné měny a naplnění předpovědí o nízké inflaci. Možná paní Lagardeová zapůsobila příliš jako jestřáb; nebylo by to poprvé. Druhý den po jednání měnového výboru zvolil hlavní ekonom ECB Phillip Lane v blogovém zápisku poněkud mírnější, holubičí tón. V prosinci prý ECB pravděpodobně zareaguje. Dál však platí dojem, že Evropská centrální banka považuje krátkodobé poklesy inflace za drobnou nepříjemnost a ne za zkoušku svého odhodlání.

Kohouty naplno

Někteří experti budou soudit, že jde o fiskální problém. Evropský rozpočtový stimul je menší než ten americký a ECB už letos sehrála na trzích obrovskou roli. Ale názor, že je zapotřebí uvolnit fiskální pravidla, aby se „zmenšila zátěž“ nadměrného spoléhání na monetární politiku, je nebezpečný. Pokud má rozpočtové uvolnění v praxi dopřát centrální bance chvíli oddechu, je možné, že se kurz jednotné měny ještě víc zpevní, což vymaže část nebo úplně celý stimul. Aby měl fiskální stimul kýžený efekt, musejí měnové kohouty zůstat naplno otevřené. Přesně to se děje v Americe.

Na silném euru není nic z principu špatného. Mnoho modelů, včetně našeho Big Mac indexu, naznačuje, že na to má právo. V současnosti to ale částečně odráží podezření, že ECB je ochotna se smířit s nižší mírou inflace, než jakou si vytkla jako oficiální cíl. To může poškodit jak důvěryhodnost centrální banky, tak zotavení eurozóny.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • SuperMario vs. čistič z Hané
  • Kdy dohoří poslední uhlí
Objednat nyní