Blíží se konec globalizace, nebo ne? V dnešním ultra propojeném světě těžko říct. Šance Čechů je ale v tom, že i čínským součástkám dají přidanou hodnotu.
Blíží se konec globalizace, nebo ne? V dnešním ultra propojeném světě těžko říct. Šance Čechů je ale v tom, že i čínským součástkám dají přidanou hodnotu.
Restrukturalizace by se měla týkat zhruba jedné pětiny zahraničního dluhu Ukrajiny, který nyní dosahuje dvaceti miliard dolarů (474 miliard korun)
Restrukturalizace by se měla týkat zhruba jedné pětiny zahraničního dluhu Ukrajiny, který nyní dosahuje dvaceti miliard dolarů (474 miliard korun)
Ředitel Mezinárodní agentury pro energii Fatih Birol říká, že Evropa udělala v energetické politice dvě zásadní historické chyby. Příliš spoléhala na ruský plyn a odvrátila se od jádra. I kvůli tomu zaostává za USA a Čínou v konkurenceschopnosti průmyslu.
Ředitel Mezinárodní agentury pro energii Fatih Birol říká, že Evropa udělala v energetické politice dvě zásadní historické chyby. Příliš spoléhala na ruský plyn a odvrátila se od jádra. I kvůli tomu zaostává za USA a Čínou v konkurenceschopnosti průmyslu.
Z Erdoğana, úspěšného starosty Istanbulu a neméně zdatného premiéra, je dnes despota, který může Turecko zcela zruinovat.
Vladimir Putin vládne Rusku autoritářsky a dlouho, ale jedna věc se mu musí nechat: Nikdy se nepletl do řemesla centrální bance a ministerstvu financí a vybíral na ta místa kompetentní lidi. Nedá se říct, že by Rusko ekonomicky bůhvíjak fungovalo, ale základní makroekonomické vazby a principy nejsou narušeny a guvernérka Centrální banky Ruské federace Elvira Nabiullinová požívá i v mezinárodním srovnání vynikající pověsti. Zato jeho turecký protějšek Recep Tayyip Erdoğan, jehož styl vládnutí bývá s tím Putinovým často srovnáván, obměňuje centrální bankéře jako rozmarný sultán favoritky v harému. A podle toho také vypadá turecká inflace, výnosy na státních dluhopisech a kurz národní měny.
Nejnověji Erdoğan nainstaloval do funkce guvernéra turecké centrální banky Şahapa Kavcioglua, loajálního straníka prezidentovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) a někdejšího dlouholetého manažera státní komerční banky Halkbank. Finanční trhy to hned po otevření „odměnily“ patnáctiprocentním poklesem kurzu liry, skokovým růstem výnosů desetiletých státních dluhopisů (na 19 procent) a volným pádem istanbulské burzy. Kavcioglu totiž nahradil Naciho Agbala, který proti rostoucí inflaci, s 15 procenty trojnásobně převyšující inflační cíl centrální banky, bojoval konvenčními nástroji – zvedal základní úrokové sazby. A zvedal hodně, od svého nástupu v listopadu do svého březnového vyhazovu o 8,75 procentního bodu.
Když naposledy přihodil o dva procentní body na 19 procent (tedy o 200 takzvaných bazických bodů), Erdoğanovi „bouchly saze“ a Agbala jednoduše vyhodil. Na jeho místo dosadil toho, kdo sdílí jeho hluboké a letité přesvědčení, že úrokové sazby způsobují inflaci. Kdo vidí kauzální řetězec, příčiny a následky, takto, bývá zpravidla zklamán a málokdo jej potěší, i když se o to snaží. Snížit krátkodobé sazby lze, ale není to zadarmo – investoři utečou a národní měna se zhroutí. Když chcete zabránit tomu, aby se investoři „dekovali“, musíte omezit směnitelnost liry pro kapitálové transakce, ale to si investoři pamatují dlouho a nechtějí půjčovat.
S Turky jsem pracoval řadu let v jedné kanceláři a všichni dobře věděli, co je v makroekonomii „nemožná trojice“. Tedy že nejde v zájmu růstu a zaměstnanosti srážet základní úrokové sazby hluboko pod inflaci, mít volný pohyb kapitálu a udržet stabilní kurz měny zároveň.
Poválečné turecké hospodářství bylo i díky všudypřítomnému etatismu a mizerné alokaci zdrojů v uzavřené postátněné ekonomice „zajímavým příkladem relativní stagnace“. Za půl století od roku 1950 bylo jediným ze zakládajících členů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), který nijak nesmazal náskok v HDP na obyvatele, jejž měly po druhé světové válce Spojené státy.
V 80. letech začali Turci ekonomiku liberalizovat, otevírat mezinárodnímu obchodu a investicím. Od té doby zažívají jízdu na horské dráze. Na to, kolik výborných světových ekonomů je tak či onak spojeno s Tureckem (namátkou jména jako Dani Rodrik, Daron Acemoglu nebo Nouriel Roubini), je pozoruhodná frekvence, s níž se republika založená Kemalem Atatürkem dostává do potíží s makroekonomickou nerovnováhou, typicky kvůli naakumulování vysokých dvojích deficitů, tedy toho rozpočtového a na běžném účtu platební bilance.
Opravdu velká byla krize v roce 2001, kdy se zhroutila vazba turecké liry na americký dolar. Mnohé banky měly otevřené dolarové pozice, financovaly se nakrátko, aby inkasovaly rozdíl mezi úroky, neboť půjčovaly za draho v lirách vládě i firmám, totéž platilo i pro rodinné konglomeráty, které se v zahraničí zadlužily „levně“ napřímo. Tato riskantní cesta se vymstila, když se příliv kapitálu otočil a banky i firmy byly najednou „pleite“.
Mezinárodní měnový fond měl v Turecku letitého klienta a v opakovaných programech (zatím jich bylo 19) si vždy kvůli trvání na úsporných rozpočtech a strukturálních reformách typu privatizace vysloužil nehynoucí lásku a vděčnost místních obyvatel. Veřejný dluh i kvůli nákladům na rekapitalizaci bank skočil během jednoho roku z 38,2 procenta HDP na 74,1 procenta HDP (2001), zato HDP spadl o 5,7 procenta, což byl do té doby poválečný rekord.
Na vlně nespokojenosti a hospodářské krize se vždycky sveze i domácí politika a v roce 2002 vynesla do čela Erdoğana a jeho umírněně islamistickou AKP. Kupodivu pokračoval ve velmi dobře nastavených ekonomických reformách, doprovázených fiskální stabilizací a velmi rychlým ekonomickým oživením, o něž se postaral někdejší viceprezident Světové banky Kemal Derviş. Primární přebytek tureckého rozpočtu – před obsluhou dluhu – nastavil tak, že překračoval pět procent HDP (to jen aby v Letenské 15 věděli, jak ostře se dá řezat, když se musí).
Zlomení inflačních očekávání a důvěra v kompetentní makroekonomickou politiku a strukturální reformy (včetně očištění bank a posílení úrovně jejich regulace) přinesly v následujících letech průměrný růst HDP o 6,8 procenta ročně – hospodářský zázrak na Bosporu byl na světě. Pokrok za Erdoğanových vlád (včetně prezidentování po roce 2014) je nejen nepopiratelný, ale přímo fantastický. A hlavně – je vidět i v poslední vesnici.
Jenže postupem času se začal měnit i samotný Recep Tayyip Erdoğan. Z velmi úspěšného starosty Istanbulu, který vyčistil ulice, stavěl vodovody, splácel dluhy, a neméně úspěšného premiéra, který razil zahraniční politiku „nulových problémů se sousedy“, začal vyrůstat autoritář. Tyto sklony, již zcela nepokryté při brutálním potlačení nepokojů vyvolaných banální developerskou nenažraností v istanbulském parku Gezi u náměstí Taksim v roce 2013, dostaly korunu po údajném pokusu o státní převrat v červenci 2016.
Od vědomého převzetí elegantních reforem Kemala Dervişe a sebevědomého splacení všech půjček od MMF do centíku (2012) se posunul k megalomanským projektům financovaným na dluh, dvouciferné inflaci a padající měně. Klidně můžete prohodit ve funkci tři guvernéry centrální banky za půl roku a vybrat si stejně uvažujícího poskoka, ale jediné, čeho se tím dá dosáhnout, je to, že vám trhy definitivně přestanou věřit.
Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.
