Když místo covidu řádily neštovice. Vymýtit je pomohl český epidemiolog Raška

V kampani WHO, během které byly ze světa definitivně vymýceny pravé neštovice, sehrál zásadní roli český epidemiolog Karel Raška.

Když místo covidu řádily neštovice. Vymýtit je pomohl český epidemiolog Raška
ilustrační foto | Profimedia.cz

Někdy v průběhu příštího roku se rozběhne největší očkovací akce všech dob. Pokus dostat pod kontrolu pandemii čínské chřipky zjevně zastíní i dosavadního „rekordmana“, kterým bylo vymýcení pravých neštovic v letech 1959 až 1977.

Kolik zabily neštovice lidí, už nikdo nespočítá, ale odhaduje se, že jen ve 20. století jich bylo zhruba 300 milionů. Důvodem byla hlavně jejich vysoká smrtnost. Obvykle se pohybovala okolo 30 procent, byť třeba mezi indiány, kteří se s nimi setkali až po Kolumbově plavbě do Ameriky, dokázaly neštovice zabít až devět z deseti nakažených. Virus neštovic měl přesto tři slabiny – už přes 200 let se proti němu úspěšně očkovalo, protilátky v těle zpravidla vydržely po celý život a nemoc se přenášela pouze z člověka na člověka, tudíž neměla v přírodě žádný přirozený rezervoár (na rozdíl třeba od moru, který přežívá v divokých populacích některých hlodavců). Vymýtit jednou provždy neštovice navrhl roku 1958 sovětský mikrobiolog a náměstek ministra zdravotnictví Viktor Ždanov a o rok později přijala jeho plán Světová zdravotnická organizace (WHO).

Raška přichází

Dlouho to na žádný velký úspěch nevypadalo. Chyběly peníze a především v Africe a v Indii neštovice dál řádily jako dřív. Druhá – konečná – fáze boje s neštovicemi je spjata se jménem českého epidemiologa (a vojáka) Karla Rašky, který se roku 1963 stal šéfem sekce infekčních nemocí WHO. Raška byl v té době považován za průkopníka konceptu tzv. disease surveillance (epidemiologické bdělosti), který spočíval v agresivním odhalování ohnisek nákazy, izolaci nemocných a urychleném naočkování či přeočkování všech v širokém okolí. Detaily nové strategie se připravovaly v letech 1963 až 1966 a Raška měl ve WHO celou řadu oponentů – včetně jejího šéfa Marcolino Gomese Candaua –, kteří považovali plán na vymýcení neštovic za příliš ambiciózní, případně zcela neuskutečnitelný. Raška ale nakonec své plány prosadil. Bylo ovšem ještě nutné zajistit dostatek peněz, vakcíny a zdravotnického personálu.

Obrovské množství vakcíny dodal Sovětský svaz – celkem šlo zhruba o 1,5 miliardy dávek. O peníze se pro změnu postarali z velké části Američané, když v lednu 1966 prezident Lyndon B. Johnson oznámil, že na kampaň proti neštovicím uvolní 65 milionů dolarů. Raška v té době jezdil po světě, lobboval a vyjednával. I v této roli se mu neobyčejně dařilo. Dokázal například přimět Američany k tomu, aby svůj rozvojový program zaměřený na očkování proti spalničkám ve frankofonní Africe rozšířili na neštovice a celou Afriku. Když budeme trochu vlastenečtí, můžeme bez velkého přehánění konstatovat, že bez amerických peněz, sovětské vakcíny a strategie, kterou sepsal a prosadil Karel Raška, by se akce nejspíš vůbec nerozběhla. Věděl to i americký epidemiolog Donald Henderson, který od roku 1966 kampaň proti neštovicím přímo řídil: „Raška hrál důležitou roli v prosazení klíčových úředních a politických záležitostí, bez kterých by program nemohl uspět.“

Neštovice odcházejí

Dál už jen stručně. Kampaň se řídila plány, které Henderson s Raškou detailně zpracovali pro jednotlivé země, a brzy přišel úspěch. Na začátku 70. let neštovice definitivně vymizely z latinské Ameriky a rozsáhlých oblastí Afriky a Asie. Přesto ještě v únoru 1972 dokázaly, že mohou citelně zasáhnout i Evropu. V únoru toho roku se totiž ze svaté pouti do Mekky vrátil do rodného Kosova osmatřicetiletý Ibrahim Hoti, který si kromě – jistě hlubokého – spirituálního zážitku přivezl pravé neštovice. Z velké části to byla jeho vina, protože očkování nikdy neabsolvoval a požadované potvrzení si prostě koupil. Výsledkem bylo 175 nakažených a 35 mrtvých (o 10 let později natočil srbský režisér Goran Marković o události film). Jugoslávská vláda okamžitě uvrhla celou oblast do karantény a s pomocí WHO během krátké doby nechala přeočkovat prakticky celé Kosovo.

Do roku 1975 vymizely neštovice i z tradičně epidemiologicky problémových států, jako byly Indie, Bangladéš, Pákistán či Zair. Dál však přežívaly v oblasti Afrického rohu, kde v té době zuřila etiopská občanská válka, do které se na jaře 1977 zapojilo Somálsko. I tady se však dál očkovalo a úplně posledním přirozeně nakaženým se stal v říjnu 1977 nemocniční kuchař Ali Maow Maalin ze somálského města Merca. Tím virus neštovic v přirozeném prostředí vyhynul a dnes ho zřejmě uchovávají jen dvě laboratoře na světě – jedna ruská a jedna americká. 

Mimochodem, onen somálský kuchař přežil a zemřel teprve před sedmi lety na malárii.

Týdeník hrot

  • Bankrotáři: paralely příběhů Bárty a Mičky
  • Zabal to, Warrene! „Věštec z Omahy“ by měl odstoupit
Objednat nyní