Esej: Když Lenin kýchne, umře štěňátko

Nesmyslnost revolučního třeštění a budování nových spravedlivých světů vystihl ze všech nejlépe ruský spisovatel Andrej Platonov. V jeho románu „Čevengur“ založí skupinka nevzdělaných fanatiků – jeden z nich brázdí step na kobyle zvané „Proletářská síla“ a místo Dulciney uctívá zavražděnou německou komunistku Rosu Luxenburgovou – ve stejnojmenném jihoruském městečku „komunismus“. Ten je v jejich představách napůl přírodní silou a napůl ideou tak skutečnou, že se dokáže zhmotnit sám, skoro bez lidské pomoci. 

Na jeho příchod se je ale třeba připravit, a tak čevengurská revoluční buňka musí nejdřív postřílet všechny „buržuje“ a vyhnat „poloburžuje“. V komunismu samozřejmě nikdo nepracuje – jen slunce „prohlášené za celosvětového proletáře“. V domech po buržujích je ostatně jídla dost a na neobdělávaných polích dál sama od sebe roste trocha obilí – což je pro revolucionáře tím nejlepším důkazem, že ráj na zemi už nastal. Když jednoho dne dorazí do vesnice jakási žebračka s umírajícím synem, čevengurští jí zcela vážně slibují, že se v komunismu neumírá, a když přece umře, aspoň tvrdí, že mu komunismus na minutu vrátí život, aby se s ním mohla rozloučit... Nakonec naštěstí – jak už to tak na stepích bývá – přijedou jezdci na koních a tu nelidskou hrůzu smetou z povrchu zemského.

Kácíme veliký, starý prales

Něco podobného se teď celý měsíc dělo v Seattlu, kde si radikálové z Black Lives Matter založili po zavraždění černocha George Floyda „bezpolicejní“ autonomní zónu Capitol Hill (CHAZ). Také tento poslední pokus o spravedlivější svět je už naštěstí minulostí. Zbyly po něm haldy odpadků a vedlejší oběti „revolučního kvasu“ – oloupení, znásilnění a pár zavražděných. A co víc, netrvalo to ani měsíc a komuna popřela samotný smysl své existence: V jednom z posledních červnových dní začali samozvaní obránci hranic „zóny“ z jakéhosi záhadného důvodu střílet na blížící se auto a zavraždili v něm šestnáctiletého černého kluka.