Vybrané články
z týdeníku The Economist

Když je nemůžeš ovládnout, seber jim peníze

Populisté ohrožují nezávislost evropských veřejnoprávních médií

Když je nemůžeš ovládnout, seber jim peníze
ilustrace Vojtěch Velický

Každá slušná evropská země potřebuje veřejnoprávní zpravodajství. (Koneckonců se o tom nyní vede velmi vzrušená debata i v Česku.) Slovinsko krátce po odtržení od zbytku Jugoslávie v roce 1991 pověřilo Rozhlas a televizi Slovinska (RTV-SLO) mandátem nezávislého informování, zcela odlišného od propagandy, kterou za zpravodajství vydávali komunisté. Stávajícímu slovinskému premiérovi Janezu Janšovi však přijde RTV-SLO až příliš nezávislá. Už víc než rok zastrašuje její novináře na sociálních sítích. Vtipálci přezdívají Janšovi „maršál Twito“ jako připomínku jugoslávského diktátora Josipa Tita. Janšova vláda odmítá hradit rozpočet RTV-SLO a chce schválit nový mediální zákon, který by usnadnil kontrolu médií.

Reakcí na autoritářskou propagandu, v tomto případě na bludy nacistických okupantů za druhé světové války, je i nizozemské veřejnoprávní zpravodajství NOS. NOS má nezávislou správní radu a garantovaný mnohaletý rozpočet. Oběťmi zastrašování se však stali i nizozemští novináři. Reportéry informující o opatřeních proti covidu-19 fyzicky napadli protestující. V říjnu odstranilo NOS své logo z přenosových vozů poté, co byly jejich posádky opakovaně obtěžovány v dopravě.

Stejným potížím jako ve Slovinsku a v Nizozemsku čelí čím dál častěji veřejnoprávní média v celé Evropě. V zemích, jako jsou Maďarsko a Polsko, je neliberální vlády přetvářejí v hlásné trouby vládnoucí strany. V dalších, jako jsou Německo a Švédsko, je populistická hnutí obviňují z nadržování establishmentu a levici. Evropská veřejnoprávní média, stvořená podle vzoru britské BBC (která sama čelí politickému tlaku), vznikala proto, aby poskytováním objektivních informací občanům pomáhala se zajišťováním demokracie. Ve věku polarizace a dezinformací je to však čím dál těžší.

Orbánovská cesta

Současný odklon od nezávislosti veřejnoprávních stanic začal v Rusku po nástupu Vladimira Putina k moci v roce 1999. V polovině prvního desetiletí nového milénia se začalo o zpravodajském programu rozhodovat na vládních jednáních. Když vyhrál v roce 2010 maďarské volby Viktor Orbán, upravil Putinův plán a přetvořil státní zpravodajskou agenturu MTVA v propagandistický orgán. Nechal MTVA restrukturalizovat v krycí firmu tak, aby nepodléhala zákonu upravujícímu působení veřejnoprávních médií. Během voleb do Evropského parlamentu v roce 2019 vznikl záznam, na kterém editoři MTVA instruují reportéry, aby podporovali Orbánovu stranu Fidesz.

Polská strana Právo a spravedlnost (PiS) následovala po vítězství ve volbách v roce 2015 Orbánova příkladu. Okamžitě si udělala hlásnou troubu z veřejnoprávní stanice TVP. Kanál bojoval v kampani proti právům homosexuálů a démonizoval opozičního starostu Gdaňsku. Poté, co jej v roce 2019 zavraždil extremista, stanovil soud stanici TVP povinnost uhradit škodu, ta ji však dosud nezaplatila.

Jestliže ve východní Evropě vyvíjejí tlak na veřejnoprávní média hlavně vlády, v západní Evropě je jeho zdrojem populistická opozice. Během přistěhovalecké krize v Německu v roce 2016 začali protestující proti přistěhovalcům používat na adresu velkých veřejnoprávních stanic ZDF a ARD hanlivé označení z nacistické éry Lügenpresse („lžitisk“). Podle šéfredaktora ZDF Petera Freye otevřený odpor opadl a novináři se už na demonstracích nemusejí obávat o svou bezpečnost. V konzervativních oblastech, obzvlášť v bývalé komunistické východní části země, však zakořenil pocit, že veřejnoprávní média straní levici.

Nevyslyšení útočí

V největším ohrožení může být financování zpravodajství. Většinu rozpočtu ZDF a ARD tvoří koncesionářské poplatky, které se musejí co čtyři roky obnovovat. Je ovšem potřeba, aby se na nich shodly všechny německé státy, a poslední navýšení zablokovalo Sasko-Anhaltsko. Kritici si stěžují, že se zpravodajské stanice příliš soustřeďují na velká města a témata, jako jsou práva gayů a genderové otázky, jež zajímají jen vzdělané měšťáky. Také švédské a nizozemské populistické strany chtějí svým veřejnoprávním médiím snížit rozpočty.

Veřejnoprávní zpravodajství se snaží získat kritiky na svou stranu. Německá ZDF uznala, že se jí nedařilo dostatečně informovat o venkově a východu země. Během posledních tří let opakovaně přenášela jednání na radnicích menších měst po celé zemi. Nizozemský systém má zabudovanou pojistku: kdokoli, kdo získá padesát tisíc předplatitelů, má nárok na vlastní veřejnoprávní televizi s jasně danými vysílacími časy na celostátních kanálech. To však situaci dokáže jen málokdy uklidnit: nejnovější stanice, Ongehoord Nederland (Nevyslyšené Nizozemsko) útočí na NOS jakožto na šiřitele fake news.

Lepším spojencem byl covid-19. Po letech poklesu zvedl zájem o rychlé a přesné informování o pandemii a vládních opatřeních, a tím i sledovanost veřejnoprávních médií. Návštěvnost webových stránek evropských veřejnoprávních stanic se víc než zdvojnásobila. Zpravodajské pořady dokonce přivábily i mladší diváky (viz graf).

 

Celkově důvěra ve veřejnoprávní média v posledních letech vzrostla, tvrdí Evropská vysílací unie (EBU). Tento trend však maskuje narůstající polarizaci, která odráží čím dál výraznější politické štěpení. Ve většině zemí, kde zůstala veřejnoprávní média nezávislá, jim veřejnost nadále věří. Ale nespokojená menšina na ně čím dál agresivněji útočí.

Rozpočet a rada

Veřejnoprávní televize a rozhlasy jsou obzvlášť důležité v těch evropských státech, kde lokálními jazyky nemluví tolik lidí, aby uživili pestrá soukromá média. Například v pobaltských státech se útoky ultrapravicových skupin, jako je třeba estonská strana EKRE, minuly účinkem – veřejnoprávní média jsou tam prostě příliš důležitá. Ale i tam panují o jejich osud obavy. Za posledního půl roku čelí reportéři lotyšské veřejnoprávní televize čím dál častěji výhrůžkám, především od popíračů covidu-19. Z tamního nového mediálního zákona vypadlo ustanovení o koncesionářských poplatcích pro veřejnoprávní televizi, což ji vydává napospas politickým tlakům. A také není jisté, že do její dozorčí rady neproniknou političtí nominanti.

Ve Slovinsku už ohrožují politici přes rozpočet a dozorčí radu samotnou nezávislost veřejnoprávní televize a rozhlasu. Nový navrhovaný zákon o veřejnoprávních médiích by politikům umožnil jmenovat víc členů rady a odklonit část příjmů do ostatních zpravodajských agentur, včetně těch, které slouží jako propagandistické hlásné trouby Janšovi. Novináři z RTV-SLO se bojí o práci. „Už jenom pár z nás si dovolí kritizovat, ale i nás umlčují,“ říká jeden zkušený reportér. Na konci března však Janšovi zběhlo několik poslanců a jeho vláda nyní nemá v parlamentu většinu. Pokud by se mu kvůli tomu nový mediální zákon nepodařilo schválit, přišel by orbánovský model veřejnoprávních médií o nového rekruta.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Budoucnost robotických šílenců
  • Stát jako hoteliér
Objednat nyní