Kdyby tak tatík Žižka vstal!
Spor o Žižkovu sochu se táhl řadu let a naši předkové v něm přetřásali například výraz Žižkovy tváře, plemeno jeho koně či německost jeho palcátu
Jezdecká socha Jana Žižky se nad Prahou tyčí už 72 let. Největší český vojevůdce sedí poklidně na těžkém, studenokrevném koni, v levé ruce třímá otěže, v pravé palcát a dominantami obličeje – na který člověk odspodu pomalu nedohlédne – jsou mohutný knír a páska halící vyražené pravé oko. Jde o tak ikonické ztvárnění národního idolu, že dnes jen málokoho napadne, jaké boje se o podobu Žižky za první republiky vedly.
Úhlavní kritik – někdejší agrárnický premiér František Udržal – vyčítal autorovi sochy Bohumilu Kafkovi kdeco. Vadil mu kůň i palcát, tvrdil, že meč zavěšený u boku je popravčí, a Žižka měl dle jeho názoru stát ve třmenech na vzpínajícím se oři. Spor se táhl léta, noviny o něm napsaly stovky článků, rozhodoval o něm smírčí soud, a kdyby nakonec Udržal nezemřel, kdo ví, jak by to s Žižkou dopadlo.
Málo oduševnělý Žižka
O Žižkově soše se uvažovalo už v šedesátých letech 19. století, ovšem od nápadu k realizaci vedla dlouhá cesta. Žádná ze tří soutěží se neujala, a tak Sbor pro zbudování Památníku národního osvobození a pomníku Jana Žižky podepsal roku 1932 smlouvu se zmíněným Kafkou. Ten k úkolu přistoupil se vší vážností. Dobové oblečení a zbroj studoval v muzeích a modelového koně mu pomáhala vybrat „hipologická poradní komise“ složená z akademiků a zástupců ministerstva zemědělství. Volba nakonec padla na hřebce jménem Albin Theseus z hřebčína v Tlumačově.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.
Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.
