Kdyby šlo jen o peníze. Na reformy není chuť

Vláda tady není od toho, aby byla milována, ale aby vládla. Jak blahé paměti říkal bodrý šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker: „My víme, co máme dělat, ale nevíme, jak dosáhnout toho, aby nás potom lidé zvolili.“ V kostce tak shrnul to, co Česko musí zvládnout, pokud se nemá stát zemí promarněných příležitostí.

Bude to už hodně let, co v Česku slovo „reforma“ dostalo špatnou příchuť, protože se z různých důvodů nepovedly pokusy o reformování zdravotnictví, penzijního systému a státní správy. Společným jmenovatelem tohoto nezdaru, za který platíme, a covid ukázal, jak vysokou cenu, je skutečnost, že na potřebě změny se nepodařilo dosáhnout široké shody napříč politickým a společenským spektrem.

Když ovšem některá pro zemi životně důležitá témata „nevytknete před závorku“, aby se nestala předmětem politického soupeření při každé vhodné i nevhodné příležitosti, riskujete mnohé. Reformy, pokud mají něco vyřešit a změnit zavedené pořádky, jsou vždycky nepopulární, protože bolestivé a četné skupinové zájmy ohrožující. Pak se dají získat body, když slibujete, že je zrušíte.

Příliš pozdě

Na reformy není chuť a každý další pokus bude daleko nákladnější, neboť jsou věci, na které je velmi pozdě. Názorným příkladem budiž penzijní reforma: Vladimír Špidla se jako premiér bohužel jen na chvíli zhlédl ve švédské penzijní reformě. Švédové mají jeden pilíř fondový, ale zároveň lidé, kteří si z nějakého důvodu nechtějí vybrat nějaký soukromý fond, mají přednastavený veřejnoprávní fond AP 7. Za dvacet let je jeho průměrný roční výnos podle výroční zprávy AP 7 velmi solidních 10,1 procenta. Tak jenom abychom věděli, jaké jsou náklady obětované příležitosti.