Kdyby šlo jen o peníze. Na reformy není chuť

Vláda tady není od toho, aby byla milována, ale aby vládla. Jak blahé paměti říkal bodrý šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker: „My víme, co máme dělat, ale nevíme, jak dosáhnout toho, aby nás potom lidé zvolili.“ V kostce tak shrnul to, co Česko musí zvládnout, pokud se nemá stát zemí promarněných příležitostí.

Bude to už hodně let, co v Česku slovo „reforma“ dostalo špatnou příchuť, protože se z různých důvodů nepovedly pokusy o reformování zdravotnictví, penzijního systému a státní správy. Společným jmenovatelem tohoto nezdaru, za který platíme, a covid ukázal, jak vysokou cenu, je skutečnost, že na potřebě změny se nepodařilo dosáhnout široké shody napříč politickým a společenským spektrem.

Když ovšem některá pro zemi životně důležitá témata „nevytknete před závorku“, aby se nestala předmětem politického soupeření při každé vhodné i nevhodné příležitosti, riskujete mnohé. Reformy, pokud mají něco vyřešit a změnit zavedené pořádky, jsou vždycky nepopulární, protože bolestivé a četné skupinové zájmy ohrožující. Pak se dají získat body, když slibujete, že je zrušíte.

Příliš pozdě

Na reformy není chuť a každý další pokus bude daleko nákladnější, neboť jsou věci, na které je velmi pozdě. Názorným příkladem budiž penzijní reforma: Vladimír Špidla se jako premiér bohužel jen na chvíli zhlédl ve švédské penzijní reformě. Švédové mají jeden pilíř fondový, ale zároveň lidé, kteří si z nějakého důvodu nechtějí vybrat nějaký soukromý fond, mají přednastavený veřejnoprávní fond AP 7. Za dvacet let je jeho průměrný roční výnos podle výroční zprávy AP 7 velmi solidních 10,1 procenta. Tak jenom abychom věděli, jaké jsou náklady obětované příležitosti.

Ty jsou vysoké i ve zdravotnictví, kde se před deseti lety „řešila, ale nevyřešila“ otázka, zda nezavést malus a bonus, který by pojištěnce motivoval k zdravému životnímu stylu v rámci dvousložkového zdravotního pojištění. První složka by byla jako dosud procentní, druhá korunová, penzisté by na ní dostali přidáno k důchodu. Kdo by zlepšil svůj životní styl, dodržoval by plán péče pro chronické pacienty, dostal by bonus, kdo by s nadváhou, požíváním alkoholu či kouřením nic nedělal, platil by malus. V éře covidu by se nám snížená zdravotní zátěž populace docela hodila.

Notebooky zdarma

Rovněž by se hodilo, kdyby zákon o státní službě nevedl k jejímu zabetonování, ale ke zkvalitnění úřednictva, čehož by rovněž bylo možné dosáhnout, kdyby na tom byla shoda. To by se za pandemie docela šiklo, stejně jako digitalizace veřejné správy, která by neměla takové problémy s posíláním podpory potřebným.

Když země jako Uruguay, mnohem chudší než Česko, před 15 lety rozhodla, že každé děcko na základní škole dostane notebook, přístup k internetu, výukové programy, proškolené učitele, zasíťované školy včetně zapadlých vesnic, chtěla odstranit znevýhodnění chudých v digitální éře. Dala na to asi pět procent svého školského rozpočtu. Panečku, jak se taková věc v době covidu hodila.

Věcí, které jsme měli udělat už dávno, by se našlo víc. Pro začátek by stačilo dát si závazek, že do deseti let splníme tyto resty, a ještě dáme do kupy veřejné finance. Alternativou je dalších pár let prožírání obětované budoucnosti, v níž světlo na konci tunelu neznamená nic jiného než příjezd lokomotivy z protisměru na stejné koleji.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Jak se lepí díra po covidu
  • Judista mezi jurtami
Objednat nyní