Kdo uteče, přežije

Od svatého Vojtěcha po Baťu. České země přišly během staletí o miliony „mozků“. Hodně z nich odešlo dobrovolně, jiné do emigrace vyhnala politika

V únoru 982 zvolil sněm Slavníkovce Vojtěcha pražským biskupem. V jeho době patřil u nás mezi intelektuály každý, kdo uměl číst a psát, ovšem Vojtěch byl díky studiu teologie v Magdeburku vzdělancem evropského formátu. Doma mezi Čechy - kteří byli stále víc pohané než křesťané - se ale žádným prorokem nestal. Nejvíce ho prý, jak napsal Palacký, kormoutily „divoká zbujnost i zjevné mnohoženství některých pánů českých, pak manželské sňatky nižšího duchovenstva“ a prodávání křesťanů do otroctví. V roce 988 už toho měl dost, a tak se sebral a s bratrem Radimem odcestoval do Říma.

V Itálii pobyl čtyři radostné roky, než ho papež přiměl, aby se vrátil zpět do hříšné Prahy. Ani tentokrát se ale žádné souznění duší nekonalo. Vrcholem bylo, když rozezlený dav vtrhl roku 994 do kostela, vyvlekl odtamtud cizoložnici, které předtím Vojtěch udělil azyl, a před jeho zraky ji jakýsi pacholek sťal. Vojtěch - kterému násilníci hrozili krevní mstou - na nic nečekal a „vida, že stádo jemu svěřené se žene stále do záhuby a že ho nemůže obrátit na správnou cestu“, zmizel z Prahy podruhé. Jen díky tomu nezemřel Vojtěch o rok později při vyvraždění Slavníkovců v Libici a mohl se stát mučedníkem, když ho na misijní výpravě do Pruska propíchali tamní pohané oštěpy. Krátce poté byl svatořečen a z dnešního pohledu jde o první opravdu velký český „mozek“, který nám vzala emigrace.

Věc víry

O spoustu chytrých lidí připravily dnes zřejmě nejateističtější zemi na světě náboženské třenice. První takovou velkou skupinou byli katoličtí kněží a řeholníci, kteří po roce 1419 prchali za hranice před husitskými násilnostmi. Někteří z nich se přesunuli do zahraničních klášterů, z jiných se stali osamělí poutníci. To byl případ třeba augustiniána Blažeje z Radnice, který - jak plyne z listiny, kterou mu papež udělil svolení k udělování svátostí - byl „vyhnán kacíři z Českého království a nyní se již šest let pohybuje po oblastech Slavonie a Chorvatska (…) aby v těchto krajích kázal lidu boží slovo“.

O století později se karta obrátila. Po porážce českého stavovského odboje v roce 1547 nařídil císař Ferdinand I. uspořádat procesy s vůdci odbojné šlechty a část z nich - v situaci, kdy jim akutně hrozila ztráta hlavy - volila emigraci. To samé, jen v mnohem větším měřítku, se opakovalo po Bílé hoře, kdy z českých zemí natrvalo odešlo 150 až 200 tisíc lidí. Nejznámější z emigrantů je dnes pochopitelně Komenský, ale předních „mozků“ bylo mezi nimi mnohem víc. Připomeňme spisovatele Pavla Stránského či grafika Václava Hollara.

Syndrom komisaře Rexe

Emigrace z českých zemí pokračovala i v následujících dvou staletích - v Itálii se například skvěle prosadil skladatel Josef Mysliveček, ale masovou záležitostí se stala znovu až v polovině 19. století. Tentokrát byly důvody hlavně ekonomické. Do Spojených států odplulo v letech 1850 až 1914 na 350 tisíc Čechů, přičemž někteří z nich se dokázali skvěle prosadit - třeba starosta Chicaga Antonín Čermák či antropolog Aleš Hrdlička, který přišel s teorií o asijském původu indiánů. Ještě více Čechů než do Ameriky se v té době odstěhovalo do různých koutů habsburské monarchie - hlavně do Vídně (dodnes má pomalu každý pořádný zloduch v rakouských televizních detektivkách slovanské jméno) a v menší míře do Banátu. Zhruba 200 tisíc lidí zamířilo do Německa, další na území carského Ruska nebo do Latinské Ameriky. Celkem šlo o 1,2 milionu lidí.

Stěhování národů

Zdaleka nejhorší odliv mozků nás ovšem postihl ve 20. století. Zhruba 50 tisíc lidí uprchlo před Hitlerem a někteří se už nevrátili (Jiří Voskovec či Jan Antonín Baťa), dalších 200 až 250 tisíc uteklo před komunistickým režimem (významných „mozků“ mezi nimi bylo tolik, že nějaký výběrový seznam nemá smysl).

Zdaleka největší jednorázovou vysídleneckou vlnou byl ovšem poválečný odsun sudetských Němců. Včetně těch, kteří utekli před postupem Rudé armády sami, české země tehdy přišly bezmála o tři miliony lidí. Jedním z nich byl tehdy sedmiletý Peter Grünberg, který o mnoho let později dostal za objev obří magnetorezistence Nobelovu cenu za fyziku.

Týdeník hrot

  • Budoucnost robotických šílenců
  • Stát jako hoteliér
Objednat nyní