Kdo si nepořídí na střechu soláry, okrádá vlastní rodinu

Nebude tu střecha bez solárního panelu. Energie ze sluníčka je přece levná, bezemisní…

Kdo si nepořídí na střechu soláry, okrádá vlastní rodinu
ilustrační foto | Shutterstock.com

Lidé zoufalí z účtů za elektřinu se chytají nového mýtu a netuší, že vstupují do hry, která se tu už jednou hrála. Jen je to druhé kolo rafinovanější ve vytahování peněz z kapes daňových poplatníků a také bude dražší, protože se cesta do cizích kapes otevírá široké veřejnosti.

Nejde zdaleka jen o přímou 200tisícovou dotaci na instalaci fotovoltaických panelů na vaši střechu, ale o to, co to způsobí v celé síti a jak budou tyto vyvolané náklady rozprostřeny mezi spotřebitele.

Kdo to zaplatí

Předně si vysvětleme, že skutečné náklady na solární elektřinu nepředstavují jen náklady na investici a pak na velmi levný provoz. Mezinárodní energetická agentura (IEA) od roku 2018 používá pro porovnávání cen energií ukazatel, který započítává i ceny skladování energie a zajištění náhradních zdrojů. Tyto položky jsou samozřejmě tím vyšší, čím vyšší je v síti podíl obnovitelných zdrojů s neřiditelnou výrobou.

Výsledkem zpracovaných studií je, že po dosažení desetiprocentního podílu na celkové výrobě elektřiny tyto náklady strmě rostou. A někdo je musí zaplatit. Nákladnost samozřejmě ovlivňuje i to, zda v systému pracuje méně velkých solárních parků, nebo statisíce střech, jimž se vzhledem k velikosti našeho území vypíná a zapíná produkce prakticky současně.

Ty skutečné, reálné náklady na solární energii samozřejmě musí někdo zaplatit a současné dotace na to určitě nestačí. Většinou se to proto děje formou distribučních poplatků zahrnutých do ceny veškeré elektřiny či plynu.

Boomu se nelze divit

U střešních solárů to ale vyvolává pěkný přerozdělovací efekt. Jejich majitelé totiž za spotřebu elektřiny ze svých solárů samozřejmě žádné distribuční poplatky nehradí, a když pak potřebují, odeberou proud ze sítě v mnohem menším množství než ti, kteří solární elektrárnu nemají. A tudíž na distribučním poplatku zaplatí mnohem méně. Ve finále tak inkasují zisk z vlastní produkce elektřiny, případně i z jejího prodeje a náklady socializují.

Lze z toho vyvodit poměrně jednoduchý závěr. Kdo si nepořídí soláry, okrádá vlastní rodinu. Nelze se tedy divit současnému boomu, kdy nové projekty energetici nezvládají připojovat k síti, protože ta na to není dimenzovaná, a obří investice bude muset zaplatit někdo jiný než solárník.

Nicméně pokud se zadaří, musí šťastlivec počítat s tím, že mu občas na tu střechu odkudsi zpoza plotu přiletí šutr vržený někým, kdo střechu nemá nebo nemá na vstupní investici a celkem právem se cítí tunelován státem podporovanými tlupami lapků.

Je to velmi podobný případ jako poskytování dotací z kapes daňových poplatníků firmám i jednotlivcům na nákup elektromobilů. Ti, kteří na ně vzhledem k významně vyšší ceně nemají, dotují své šťastnější spoluobčany nemalými částkami. Pokud se podporovatelé této dlouhodobé politiky praktikované všude v Evropě diví ostrému a nesmiřitelnému dělení společnosti, je to trochu chucpe.