Vybrané články
z týdeníku The Economist

Kde se bere fatální francouzská fascinace Ruskem

Dlouhá historie vysvětluje, proč je pro Paříž tak těžké úplně se od Moskvy odříznout.

Kde se bere fatální francouzská fascinace Ruskem
Vladmir Putin a Emmanuel Macron v Paříži v roce 2019 | foto Shutterstock.com

Voltaire byl tak okouzlen vznikající ruskou říší, že psal exaltované dopisy Kateřině Veliké. V šedesátých a sedmdesátých letech 18. století si francouzský osvícenský myslitel a ruská carevna vyměnili celkem 197 rukou psaných vzkazů, všechny ve francouzštině, tedy v jazyce, který upřednostňovala celá ruská šlechta. Voltaire velebil Kateřinu coby „osvíceného despotu“ a říkal jí: „Kdybych byl mladší, stal bych se Rusem.“ V roce 1773 přijala Kateřina u svého dvora v Petrohradu Denise Diderota, dalšího francouzského aristokratického filozofa.

A tak se Rusko pevně otisklo do francouzské představivosti jako spřízněná oáza umění a vědění, triumf civilizace nad chaosem.

Jestliže ruská válka proti Ukrajině odhalila, jak moc se německý průmysl spoléhá na Moskvu, odkryla v případě Francie jinou závislost – fatální fascinaci Ruskem. Na krajní levici je to relikt bolševické revoluce, antiamerikanismu a komunismu.

Za studené války vzhlížela Francouzská komunistická strana k Moskvě a kladivo a srp vypustila ze svých členských průkazek teprve v roce 2013. Na krajní pravici pramení tato fascinace z obdivu k vlasteneckému nacionalismu a autoritářskému stylu vládnutí. Politické kampaně Marine Le Penové byly částečně financovány ruskou bankou.

Chirac, Fillon i akademici

Francouzská fascinace Ruskem není pouze výsadou extrémů. Běžně proniká i do elegantních salonů pařížského establishmentu. Jako mladý přeložil Jacques Chirac, bývalý gaullistický prezident, jenž usiloval o vytvoření multipolárního světa jako protiváhy k americké hegemonii, do francouzštiny Puškinova Evžena Oněgina. Chirac obdržel nejvyšší ruské státní ocenění a na oplátku udělil Vladimiru Putinovi Légion d’honneur. François Fillon, někdejší francouzský premiér ve středopravicových vládách, býval pravidelným hostem u Putina.

Den poté, co ruské tanky přejely hranice, se Fillon vzdal funkcí v dozorčích radách dvou ruských firem; ruská anexe Krymu v roce 2014 mu zjevně nebránila tyto posty přijmout. Ti, kteří tíhli k tomuto světu, se utěšovali myšlenkou, že francouzský „tropisme russe“ není nebezpečný ani nečistý, že je naopak plodem zvláštního kulturního porozumění.

Téměř deset let, počínaje rokem 2008, hostil ruský velvyslanec v Paříži Alexandr Orlov pařížskou smetánku a dohlížel na výstavbu ruského ortodoxního chrámu se třpytivou zlatou kupolí na levém břehu Seiny. Když Orlov v roce 2020 vydal paměti, napsala mu do nich předmluvu Hélène Carrère d’Encausse, „věčná šéfka“ Académie française. Jeho kniha, tvrdila v ní, pomůže čtenářům porozumět „zmatení“ sovětských Rusů po rozpadu jejich říše.

Prozíravý Hollande

V aréně bouřlivé francouzské politické debaty, stejně jako na tichých chodbách diplomatické služby, spolu pochopitelně soupeří dva geopolitické tábory. Instinktivní sympatie k Rusku nejsou všeobecné ani neodolatelné. Bývalý socialistický prezident François Hollande zrušil po anexi Krymu smlouvu na dodání dvou francouzských vrtulníkových výsadkových lodí třídy Mistral. Bernard-Henri Lévy, francouzský filozof, jenž navštívil snad všechna světová bojiště a nikdy na sebe nevzal nevyžehlenou bílou košili, roky apeloval na Francouze, aby důrazněji vystoupili proti ruské agresi na Ukrajině. Jeho nejnovější film s tímto poselstvím se jmenuje Slava Ukraini a do kin jde právě nyní, 22. února.

Dokonce i francouzský poválečný narativ o strategické rovnováze mezi Amerikou a Sovětským svazem obestírá mytologie. Benjamin Haddad, jeden z poslanců za Macronovu stranu En Marche!, hovoří o tom, že „geopolitická fascinace Ruskem je zpětně částečně opravována“ – v krizi koneckonců Charles de Gaulle podpořil své transatlantické spojence. Pokud jde o francouzské obyvatelstvo, to má celkem jasno: v nedávném průzkumu uvedly tři pětiny dotázaných, že vnímají pozitivně ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, a ani ne jeden z deseti měl kladné mínění o Putinovi.

V těchto kulisách je třeba vnímat ruskou diplomacii Francie za Macronovy vlády. Jako čerstvě zvolený prezident pozval Macron s velkou pompou Putina do Versailles, kam svého času přicestoval i Petr Veliký. Macron tehdy vychvaloval „Rusko, jež se chce otevřít Evropě“. Víc než kterýkoli jiný evropský vůdce byl francouzský prezident přesvědčen, že dokáže Putinovi válku rozmluvit, ačkoli ten už v té době shromažďoval tanky na ukrajinských hranicích a američtí špioni varovali, že invaze je na spadnutí.

Téměř jako jediný hloubal nad tím, jak by se Rusko jednoho dne mohlo začlenit do „nové evropské bezpečnostní architektury“, aby nepadlo do náruče Číny. Invaze, masakry, bombardování civilistů a dětí, všechny ty nevýslovné hrůzy Putinovy války, postupem času vyvolaly u francouzského prezidenta hluboký zármutek. Jeho diplomatická ofenziva selhala, brutálně.

Ve stínu Versailles

Toto je pro Macrona klíčový moment. Dál naslouchá jak hlasům, které vyzývají k tradiční opatrnosti a zdrženlivosti, tak těm, které ho nabádají, aby se v ukrajinské záležitosti ujal vůdčí role a přestal si dělat iluze o budoucnosti Ruska. Jeho snaha obsáhnout složitosti války a míru bezpochyby přinese další nejednoznačnosti. Francouzský prezident nemluvil s Putinem od září 2022, ale říká, že spojení je stále otevřené. Sotva před dvěma měsíci mumlal cosi o poválečných „bezpečnostních zárukách“ Rusku. Macron by chtěl podpořit Ukrajinu ve válce a zároveň se stát smírčím hlasem u vyjednávacího stolu, až dojde na mír.

V posledních týdnech se však zdá, že si vybral, když celkem jednoznačně vyhlásil, že Francie stojí za Ukrajinou „dokud nedosáhne vítězství“, a oznamoval další a další dodávky těžké vojenské techniky – ačkoli na rozdíl od mnoha svých spojenců nepřislíbil dodávku tanků. „Myslím, že se změnil, a tentokrát doopravdy,“ uvedl na jeho adresu 8. února v listu The Figaro Zelenskyj, když přiletěl z Londýna na oběd do Paříže.

Když druhý den ráno oba prezidenti nastupovali do francouzského prezidentského speciálu, aby odletěli do Bruselu, zastavil se na letišti na kus řeči sám Bernard-Henri Lévy v nažehlené bílé košili. Macron očividně naslouchá. Ale v konečném důsledku se na diplomatickém poli, stejně jako ve všem ostatním, zařídí podle svého. Asi bychom chtěli moc, pokud bychom požadovali, aby ze sebe francouzský prezident setřásl veškeré zbytky své fascinace Ruskem, ale rozhodně kráčí správným směrem.

© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.