Kde je ta změna?

Racionalizace války s covidem se nekoná. I pro novou vládu zůstává očkování kouzelným fetišem.

Když přišla budoucí vládní koalice s názorem, že je třeba považovat přítomnost protilátek v krvi za přinejmenším stejně platný důkaz prodělání covidu jako pozitivní PCR test, zdálo se, že by se tuzemská válka s covidem mohla začít racionalizovat.

Leč vzápětí vystoupil Vlastimil Válek, čekatel na křeslo ministra zdravotnictví, s nápadem omezovat pohyb neočkovaných seniorů nad šedesát let, případně jim vymezovat dobu v obchodech na nákup, a očekávání změny přišlo vniveč. Válek pak sice vysvětloval, že to myslel jinak, ale skutečnost, že i pro novou vládu zůstává očkování jakýmsi kouzelným fetišem, který zažene čínskou chřipku na panický útěk, vzápětí potvrdil i Petr Fiala, který nechce vládní opatření „bezhlavě rušit“.

A nakonec i jmenování vakcinologa a očkovacího aktivisty Romana Chlíbka do čela budoucí Národní rady pro zvládnutí pandemie vyvolává otázku, kde že je ta slibovaná změna. Zvlášť když ho v té radě doprovázejí jména Petr Smejkal, Rastislav Maďar a další, kteří na jaře hlásali, že pokud nezavřeme fabriky, propadneme se do covidových pekel.

Nic proti očkování. Autor sám je plně očkován a rozhodně nezpochybňuje skutečnost, že čísla jasně ukazují, že očkování významně chrání před těžkým průběhem a smrtí. Současný hon na neočkované je však jednoznačně neetický, a hlavně marný. Očkovaný bezpříznakový nakažený host restaurace je pro okolí nepochybně větším rizikem než nenaočkovaný zdravý člověk. A to pověstné úsloví, že když se kácí les, létají třísky a tu diskriminaci holt přežít musí, je opravdu za hranou práva i slušného vychování.

Především však je ta štvanice kontraproduktivní. Naprostou většinu antivaxerů vede jen k ještě tvrdšímu odmítání a rozdmýchává už tak nebývalý konflikt ve společnosti. Současný nápor na vakcinační střediska je dominantně dán zájemci o třetí dávku, a nikoli lidmi z rizikových skupin, kteří nejsou dosud očkovaní.

Posedlost vakcínami je jen pokračováním fixní ideje, že lze koronavirus nějakým způsobem vyhubit. Zkoušeli jsme to lockdowny a roční likvidací školního vzdělávání. Stálo to třicet tisíc životů i přes gigantické ekonomické a společenské škody.

Je nejvyšší čas pochopit, že s covidem už budeme žít stále, jako to již chápou v mnoha zemích na západě i severu Evropy. Švédsko je proočkováno jen o maličko více než Česko. Nějakých 66 procent populace proti našim 59. Nákazy tam počítají ve stovkách. Neplatí žádná omezení a nikdy tam nebyly povinné roušky. Žádná omezení neplatí ani ve Velké Británii, která veškeré restrikce zrušila v červenci v okamžiku, kdy počty nákaz masivně rostly. Pak poklesly a na podzim se zase vrátily a už zase klesají. Nikdo to valně neřeší. Experti čekají prudký pokles o osmdesát procent, protože dojde k promoření nižších věkových skupin, které se nákaze vyhnuly na jaře.

Vše je o osobní odpovědnosti, a ne o poručnickém státě komandujícím nesvéprávného občana. To by budoucí vláda, která se sama označuje za středopravicovou, měla docela dobře chápat. A třeba si nejdříve zjistit, kolik je mezi těmi čtyřmi sty tisíci nenaočkovaných seniorů lidí, kteří covid prodělali bez PCR testu. Zainteresovat praktické lékaře, aby testovali protilátky a očkování lidem bez protilátek aktivně nabízeli třeba i v domácím prostředí. Dost pravděpodobně je skutečný problém se seniory mnohem menší, než se zdá na první pohled.

A hlavně už ministerstvo zdravotnictví musí konečně něco udělat s účinnými monoklonálními léky, kterých tu po vražedném jaru zbyly tisíce dávek. Kvůli hanebnému řízení zdravotnictví se k potřebným nedostaly. Nikdo za to nyní nenese odpovědnost, ačkoli každá dávka, co zbyla, znamená jeden zmařený život. Bude se to zase opakovat? 

Prostě válku s covidem je třeba změnit na válku za normální život. To je změna, kterou tato společnost potřebuje a která se začíná zdát opět v nedohlednu.