Kde je Ma aneb Kdo chce investovat v Číně?

Jak transparentní a férové investiční prostředí asi tak musí existovat v zemi, kde zmizí její nejbohatší podnikatel v nových technologiích, hvězda s rudou knížkou, takový čínský Elon Musk?

Jack Ma začal budovat své impérium založením elektronického tržiště Alibaba před dvaceti lety. Loni byl svět konsternován nečekaným zrušením souběžného uvedení finanční větve Alibaby – Ant Group – na šanghajskou a hongkongskou burzu. Měla to být suverénně nejhodnotnější fintechová firma na světě, s tržní kapitalizací 313 miliard dolarů, zhruba tolik jako slovutná Bank of America, jedna z největších globálních bank. 

Jack Ma, zakladatel Alibaby a ovládající osoba celé skupiny včetně Ant Group, by překonal sám sebe coby nejbohatšího Číňana. Místo burzovního zvonění zvoncem vítajícím nováčka jen lakonické prohlášení, že emitent „možná nesplňuje regulatorní požadavky či požadavky na zveřejňování informací“. Místo nárůstu bohatství, zmizení. 

Přerostl jim přes hlavu

Nemusíte být znalcem čínských reálií, abyste tušili, že náhlé vypaření se mediálně značně viditelného člověka nevěstí nic dobrého. Firmy, jež založil, se staly synonymem ohromného čínského technologického vzestupu a přeskočení celých vývojových etap. Zatímco v USA jsou ještě pořád běžně používané papírové šeky, v Česku jsme hrdí na široké použití bezkontaktních karet při platbách, v Číně byly už před sedmi osmy lety běžné mobilní platby s QR kódem. Přešli k nim rovnou od ušmudlaných bankovek.

Ma dokázal využít síťového efektu lépe než kdokoli jiný na světě a odvrácenou stranou síťového efektu je tržní dominance. Navíc se dostal k datům o klientech v objemu a detailu, o kterém se může jiným jenom zdát.

Už dva měsíce se Jack Ma neukázal na veřejnosti. Ani jeho přátelé dnes nevědí, kde se nachází, ale tuší proč. Ač je Ma členem Komunistické strany Číny už od 80. let, nějak nedocenil, že nikdo orgánům nesmí přerůst přes hlavu. A ne vybudovat konglomerát s četnými prvky monopolu, a ještě si přitom pouštět pusu na špacír. 

Jako prase

Jasně že proti tomu všemu je uzavření obchodní a investiční dohody mezi EU a Čínou nuda. Nejde samozřejmě o podlézání Číně. Kupříkladu o to, aby investoři, kteří chtějí v Číně podnikat, nebyli nuceni k transferu technologií a nějakým vynuceným společným podnikům s domácími „partnery“, usilovala po desetiletí nejen EU, ale každý, kdo je schopen investovat. Dosáhnout takového smluvního závazku není prohra, ale úspěch. Zejména tehdy, když si uvědomíte, že za obchodní válku jako metodu vynucení si téhož ze strany USA platí z větší části američtí spotřebitelé ve formě dražšího zboží.

Popravdě řečeno, Brusel spíše usiloval dosáhnout parity s Američany, kteří jednali podle vlastního uvážení už dávno před Trumpem, a vcelku bez rozpaků. Že by národní zájem nějak zvlášť podřizovali koordinaci s partnery, to si všiml málokterý pozorovatel americké obchodní politiky. Po sedmi letech a pětatřiceti kolech dosáhli unijní vyjednavači výsledku. Nic by se nestalo, kdyby počkali na Bidena, ale možná, že jim Si Ťin-pching dal nabídku vázanou na časovou podmínku.   

Jistěže se může vloudit dotěrná úvaha, jak transparentní a férové investiční prostředí asi tak musí existovat v zemi, kde zmizí její nejbohatší podnikatel v nových technologiích? Odpověď můžeme hledat v nekonečné studnici čínských moudrostí: „Člověk, který chce být slavný, si koleduje o to samé, jako prase, které chce mít hodně sádla.“

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.