Jsou ženy lepší než lidé?

Jak se stalo, že radikální feministé mohou mít pravdu pouze za předpokladu, že se zásadně mýlí

Jsou ženy lepší než lidé?
ilustrační foto | Profimedia.cz

Ten titulek nemá být urážka žen, mužů, ostatních lidí ani lidí vůbec. Snaží se pouze dovést do konce myšlenky, dnes velmi módní, jež lidem (tedy mužům, ženám a lidem libovolného počtu dalších pohlaví) doporučují, radí a přikazují, jak se mají chovat k ženám. Jejich autory jsou obvykle ženy, ale i jejich kolaboranti z tábora mužského a snad občas i z neméně moderního minitábora hermafroditního.

První tezi razili feministé dob dávných, že totiž žena má mít právo volit, má právo dostávat za práci zaplaceno stejně jako muž a podobně. Na vítězství sufražetek jsme si již – my, lidé – zvykli a mnoho z nás se domnívá, že to nebyla chyba.

Základní fakt života

Lze to snadno pochopit. Dokud byl svět natolik primitivní, že živobytí bylo nutné ze země vydřít nehoráznou fyzickou silou, rozhodoval v rodině o důležitých věcech muž. Tedy – o těch věcech, o kterých mu rozhodování příslušelo. Těch není zase tak mnoho, jak to vidí onen feministický narativ.

Základním, určujícím biologickým faktem lidského života je, že žena je stonásobně cennější bytost než muž. Pokud se to tvrzení mýlí kvantitativně, pak přílišným konzervatismem; je možné, že tisícinásobek by byl pravdě blíže. Vezměte sto žen a jednoho muže a vysaďte je na pustý ostrov; vraťte se za pět let a najdete pět set dětí. Udělejte to obráceně a najdete jednu zuboženou matku, plus minus pět dětí, jednoho či dva muže a přes devadesát mužských mrtvol. Že v určitých specifických podmínkách je vyšší poptávka po synech než dcerách, je sice pravda, ale na onom základním faktu to nic nemění.

Týž fakt, že žena umí rodit děti, kdežto muž ne, dal ženám evolučně vybrousit mnoho užitečných schopností, prominentně empatii a averzi vůči riziku. Mužům naopak logicky přiřkl relativně větší toleranci vůči riziku a slabší schopnost vcítit se do kůže druhého (kromě mnoha jiných).

Vzhledem k tomu, že lidí bylo po drtivou dobu existence lidstva málo a jeho okolí pro ně představovalo jedno fatální riziko za druhým, bylo třeba mít hodně dětí. Polovina z nich se nedožila prvních narozenin, díl zlikvidovaly nemoci a další část jich pomřela při získávání nezbytných dovedností, jako je nabodnout jiného člověka na kopí.

Lidé se tedy snažili ostošest, aby jich bylo co nejvíce. Když se taková žena starala o osm dětí a deváté bylo na cestě, neměla na mnoho dalších věcí čas; kromě toho kurzů jógy a salonů krásy bylo před tisícovkami let méně než dnes. Zároveň však neexistoval ani feminismus, pročež se lidé drželi prosté nutnosti přežít a nejspíš je ani nenapadlo stěžovat si na reprodukční mechanismus.

Úkrok od plotny

Jak ubývalo zemědělské dřiny a s průmyslem přišla jistá dávka prosperity (jakkoli nerovnoměrně rozložená), vzniklo i více času a s tím fotbal, populární hudba a sufražetky. Vyšlo najevo, že když žena porodí a vychová třeba tři děti, pořád jí zbývá dostatek energie, aby dělala něco jiného: pomáhala starým a sirotkům, pracovala jako sekretářka, studovala vědu a dělala kariéru.

Jako vše nové ani útěk (či úkrok) od plotny nebyl všude stejně oblíben. Proti konzervativně laděnému hlasu, že žena patří do kuchyně a nesmí mít moc dlouhý řetěz, se zvedl hlas feminismu první generace: My to zvládneme! A zvládly.

Bohužel to vedlo k omylu, že onen základní fakt lidského reprodukčního mechanismu nějakým způsobem vyklidí pole. Nevyklidil; nepohnul se ani o příslovečnou píď. Protože lidé stále umírají, je třeba je neustále nahrazovat lidmi novými. A protože člověk se neumí rozmnožovat jinak než skrze ženu, je zjevné, že nějaký prostor pro rozmnožování musí ženám zůstat, abychom samou rovnoprávností a růstem HDP nevymřeli.

Je to jasné všem kromě feministů dalších generací. K těm se nedlouho po své inauguraci zařadil americký prezident Joe Biden, když prohlásil, že „neexistuje jediná věc na světě, kterou by žena nezvládla dělat stejně dobře jako muž nebo lépe“. Nevím, jak to chodí u Bidenových, ale vybavuji si, že když jsem před lety nutil svoji snoubenku, aby zkusila vyčůrat svůj monogram do sněhu, nedopadlo to (ani monogram, ani zasnoubení). Přivedlo mě to k eklektickému závěru, že evoluce vybavila ženy a muže stejnou důstojností před tváří Boží, ale nikoli stejnými schopnostmi.

To by se zdálo odpovídat všem ostatním evolučním pravidlům. Pavouk, žirafa i zajíc jsou co nejlépe vybaveni k tomu, co potřebují dělat, aby přežili. Proč by tento dobře fungující princip měl zrovna u lidských samiček selhat?

Kvóty mezi řádky

A nyní přichází kacířská myšlenka: co když tito demagogové, kteří už snad nejsou ani směšní – co když mají pravdu? A aby to nebylo málo zamotané, co když mají pravdu proto, že se ve svém klíčovém tvrzení mýlí?

Typickým příkladem sporu jsou kvóty v politice a byznysu. Feministé tvrdí, že kvót je třeba, protože ženy jsou stejně schopné řídit firmy a země jako muži. Mezi řádky tím však také říkají, že ženy si nejsou schopny vybojovat místo na slunci samy, protože jinak by nebylo třeba kvót. To zní kontraintuitivně.

Západní demokracie má implicitně za to, že volná soutěž myšlenek ve společnosti vygeneruje doslova totéž co evoluce v přírodě: ke korytu se dostanou ti nejlepší. Pro slony to znamená, že nejlepší samec má po vůli všechny samičky v baráku; pro lidi by to mělo znamenat, že ti nejlepší budou nejlépe řídit, co řídit mají, a budou za to náležitě odměněni. 

Co však počít, jestli ona implikovaná vazba nefunguje tak přesně, jak si myslíme? Co když schopnosti, jichž je zapotřebí k vystoupání k nejvyšším korytům, jsou docela jiné než ty, jimiž se vyznačuje moudrý státník či korporátní boss?

To by názor o potřebnosti kvót ospravedlňovalo. Zběžný pohled na země, které mají v čele exekutivy ženu, to nevyvrací. Vezměte jenom reakci na pandemii, která je nejdostupnějším metrem pro schopnost vlád konat, když je konat třeba. Od Německa přes Skandinávii, Singapur a Tchaj-wan až po Nový Zéland vedou vlády většinou ženy; ty nejhorší kretenismy na adresu koronaviru vypouštěli z úst drtivou většinou muži.

Je známo, že ženy lépe řídí v běžném provozu automobil a lépe investují; obojí proto, že riskují méně než muži. Z téhož důvodu – přepokládejme, že je to tentýž důvod – mezi nimi není mnoho automobilových závodníků a technologických inovátorů, což jsou disciplíny, kde je vysoká odolnost vůči riziku základním předpokladem.

Je tedy možné, že starost o fungující systém, například chod vlády, jde lépe ženám, kdežto tvorba systémů nových – centrální bankovnictví i bitcoin, NSDAP i Národní fronta, Cosa Nostra i OSN, železnice i automobil, vždy boj o moc – je spíš doménou mužů?

Všechno je jinak

Pokud ano, museli bychom docela zásadně přehodnotit leccos z toho, co si myslíme o vztahu inovace a boření (disruption) na straně jedné a demokratického způsobu vlády na straně druhé i o vztahu veřejného a soukromého. A feministé by museli ustoupit od své absurdní myšlenky, že všichni lidé dělají všechno stejně, jen ženy o něco lépe.

Naneštěstí pro ně je právě tato myšlenka pro jejich jednání axiomem, z něhož ustoupit se ctí nelze. Mít pravdu skrze omyl nejde každému.

Týdeník hrot

  • Filozof jednorožcem
  • Skutečná lekce z 11. září
Objednat nyní