Jsi nemocný, tak nešiř

Týdeník Hrot prostudoval starší rozsudky týkající se šíření nakažlivých nemocí. Soudy si s takovými případy často nevěděly rady.

Jsi nemocný, tak nešiř
ilustrační foto | Michal Čížek

Šíření nakažlivé lidské nemoci je paragraf, který má v dnešní době „budoucnost“. Za normálních okolností jde o velmi vzácný trestný čin, za který je zpravidla ročně odsouzeno méně než deset lidí. Pandemie koronaviru by to mohla dočasně změnit. Čísla nám ale zatím chybějí. V březnu se policie začala zabývat jen jedním takovým případem, za duben není statistika zatím známa, už teď je ale jasné, že jich bude víc; byť naprosto nepředjímáme, jestli skončí odložením nebo u soudu.

Jen namátkou. Právníci David a Vendula Záhumenští podali na začátku dubna trestní oznámení na premiéra, ministra vnitra, ministra zdravotnictví a epidemiologa Romana Prymulu mimo jiné za to, že prý nereagovali adekvátně na šíření nemoci a nezajistili dostatek roušek a dalších ochranných prostředků. Ve stejné době začala policie prověřovat vedení Plzeňského kraje v čele s Josefem Bernardem kvůli podezření, jestli z nedbalosti nešířili covid-19.

Ovšem zdaleka se to netýká jen elit. Trest hrozí například dvojici mužů z Ostravska. První z nich chodil během karantény venku, a navíc zarputile bez roušky. Druhý se provinil tím, že místo dodržování karantény hrozil sousedům smrtí a plival na ně z okna.

Jaké riziko představuje nenošení roušky?

Týdeník Hrot prostudoval v této souvislosti webový archiv rozsudků Nejvyššího soudu týkajících se trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci. Nápadné je, že se jich dá najít pouze devět a ještě nápadnější, že hned ve čtyřech případech Nejvyšší soud rozsudky nižších soudů kvůli nejrůznějším nedostatkům zrušil. Proč to tak je, se můžeme jen dohadovat, pravděpodobně ale jde o daň z nezkušenosti, protože průměrný soudce se s takto vzácným trestným činem může potkat tak jednou za život.

Zrušení rozsudku dosáhl v květnu 2016 například jistý Ing. R. M. N. (rozsudky jsou samozřejmě anonymizované), který má AIDS a v minulosti byl za šíření této nemoci už trestán. Stejně mu to nezbránilo, aby měl v roce 2012 řadu sexuálních – orálních i análních – styků se čtyřmi muži, kterým o tom sladkém tajemství, že je nakažený virem HIV, neřekl. Měl za to jít do vězení, ovšem Nejvyšší soud předchozí verdikty zrušil a nižším instancím vytkl řadu chyb a nedůsledností. Například fakt, že dotyčnému připočetly k tíži i anální styky s prezervativem. Nejvyšší soud chtěl rovněž, aby se soudci důsledně vypořádali s mužovou obhajobou, že v inkriminované době měl v sobě díky intenzivní léčbě velmi nízkou „virovou nálož“, a přenesení nákazy bylo tudíž krajně nepravděpodobné. Vypořádat se měli rovněž s argumentací, že AIDS už dávno není smrtelnou chorobou jako v 80. letech, ale spíš nemocí chronickou.

Soudy z těchto doporučení vyšly, proces zopakovaly a Nejvyšší soud poté druhé mužovo dovolání odmítl. Jen dodejme, že o nejistotě dotyčných soudců hezky svědčí vývoj výše trestu, který dotyčnému postupně ukládaly. V prvém kole mu dal krajský soud podmínku, ale vrchní soud z ní udělal šest let „natvrdo“. V druhém kole naopak krajský soud poslal muže na pět let za mříže, ovšem vrchní soud zjemnil soud na podmínku, a tak to i zůstalo, protože Nejvyšší soud napodruhé rozsudky nižších instancí „potvrdil“.

Předchozí řádky možná vypadají jako samoúčelná sonda do sexuálního života jednoho homosexuálního muže, jenže pokud si máme představit, jak budou vypadat případné „koronavirové“ procesy, bylo to nutné. Soudy se budou muset například zabývat nakažlivostí a smrtností covid-19 (snad o nich budeme vědět víc než dnes), aby mohly objektivně zvážit, jaké nebezpečí reálně hrozí okolí při nenošení roušky či plivání kolem sebe.

Případ žlutého pána

Hned tři rozsudky zrušil Nejvyšší soud hlavně kvůli tomu, že dotyčný vystavil nákaze (případně nakazil) jen jednoho člověka. Definice trestného činu šíření nakažlivé lidské choroby totiž zní – „kdo úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí“ – přičemž důležité je „u lidí“, a to znamená množné číslo. Vypadá to jednoduše, ovšem právě tady soudci nejčastěji chybovali. Pozoruhodný je v tomto ohledu případ jistého P. H. z Liberecka, který měl během čtyř let tři partnerky. Ke cti mu sloužilo, že byl striktně monogamní a nový vztah navazoval vždy až po skončení toho předchozího, žádný humanista to však ve skutečnosti nebyl, protože měl žloutenku typu B a všechny své přítelkyně nakazil.

Krajský soud mu za to vyměřil šest a krajský soud pět let vězení. Nejvyšší soud ovšem rozsudek v červnu 2018 zrušil a věc vrátil zpět kvůli neexistenci onoho množného čísla – u lidí. „Nejvyšší soud shledal, že u obviněného nelze dovodit úmysl šířit tuto nakažlivou lidskou chorobu na další lidi. Z provedeného dokazování je totiž nepochybné, že obviněný se dopustil třech samostatných skutků, které z hlediska časového nepochybně představují tři samostatné skutky,“ vysvětlil svou motivaci Nejvyšší soud. Dotyčný „žlutý“ pán samozřejmě bez trestu neodejde, protože jde stále o ublížení na zdraví, jenže celá věc se tím pořádně zdržela a nejspíš to bude mít vliv i na délku trestu.

I toto budou soudy pečlivě vážit. Nenošení roušky na veřejnosti nepochybně víc lidí ohrožuje (i když jak vážně?), ovšem plivnutí na jednoho člověka zjevně šířením nakažlivé nemoci není. Až dorazí před soudy koronavirové procesy, bude zjevně veselo.

Až dvanáct let
V současné době se zdaleka nejčastěji trestá za roznášení AIDS a žloutenky. Covid-19 na seznam nakažlivých lidských nemocí přibyl až letos v březnu. Nouzový stav zároveň teoreticky zvedl sazbu za tento trestný čin na dva až osm let (normálně jde o šest měsíců až tři roky), v praxi ale o žádné zvýšení nejde. Lidé trpící AIDS nebo žloutenkou totiž v rámci léčby dostávají zákonné poučení, jak se mají chovat, a pokud ho nedbají a nemoc roznášejí, vztahuje se na ně zvýšená sazba bez ohledu na nouzový stav. V době epidemie by ale teoreticky mohlo dojít na čtvrtý – poslední – odstavec paragrafu, za který hrozí až 12 let vězení. To ovšem jen v případě, pokud by minimálně dva nakažení zemřeli. Všechno výše napsané platí pro úmyslné šíření nemoci (jde ovšem i o nepřímý úmysl – měl vědět, že nemá cosi dělat, a přesto to dělal), v případě šíření nemoci z nedbalosti lze uložit maximálně deset let.

Týdeník hrot

  • Jak se lepí díra po covidu
  • Judista mezi jurtami
Objednat nyní