Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Polovina částky přiteče přímo do ruského rozpočtu, protože většinový podíl ve finančním domě kontroluje ruská vláda. Peníze pomohou Kremlu financovat válečné tažení na Ukrajině.
Polovina částky přiteče přímo do ruského rozpočtu, protože většinový podíl ve finančním domě kontroluje ruská vláda. Peníze pomohou Kremlu financovat válečné tažení na Ukrajině.
Poptávka po nových bytech v Praze prudce vzrostla. Prodalo se jich téměř dvaapůlkrát více než před rokem, nabídka ovšem klesla. A ceny budou dál růst. Však jen za posledních 10 let vyskočily o 150 procent.
Poptávka po nových bytech v Praze prudce vzrostla. Prodalo se jich téměř dvaapůlkrát více než před rokem, nabídka ovšem klesla. A ceny budou dál růst. Však jen za posledních 10 let vyskočily o 150 procent.
Když se před 101 lety odvážel Radeckého pomník do lapidária, české noviny jásaly. Nyní má slušnou šanci, že se na Malostranské náměstí vrátí.
Letošní pomníkové orgie nejspíš jen tak neskončí. Po odstranění Koněvovy sochy a vztyčení mariánského sloupu to vypadá, že by se na Malostranské náměstí mohl vrátit pomník slavného českého vojevůdce, polního maršálka Josefa Václava Radeckého, který na konci 40. let 19. století v čele rakouských vojsk slavně porazil Italy v bitvách u Custozy a Novary. Jeho pomník stál na náměstí od roku 1859 do května 1919, kdy byl – coby symbol habsburské nadvlády – rozebrán a uložen do lapidária. Minulý týden radní městské části Praha 1 podpořili plán, aby se Radeckého socha vrátila na zrekonstruované Malostranské náměstí.
Přesuňme se nyní o 101 let nazpět a podívejme se, jak na odstranění maršálkovy sochy hleděly dobové české noviny. A rovnou dodejme, že o správnosti tohoto kroku ani v nejmenším nepochybovaly. „Došlo konečně i na Radeckého. Postaveno velké lešení, navázány provazy, řetězy a kladky a starý Radecký po dlouhých letech se zase jednou pohnul,“ napsaly 16. května 1919 se zjevným potěšením národnědemokratické Národní listy.
„Odstraňování sochy sledováno je obecenstvem s velkým zájmem, a že neschází vtipů dobrých i méně dobrých, je samozřejmo. Radecký, typická figura starého Rakouska tedy jde, kéž bv tak snadno mohla také jít všecka rakouská byrokracie a copařství (staromilství podle tehdy už dávno opuštěné módy dlouhých mužských vlasů - pozn. red.), jež jsme podědili a jehož se asi tak hned nezbavíme.“
Stejný názor měl i agrárnický Lidový deník Večer, pro kterého pomník nebyl ničím jiným než „zbytkem starého rakouského imperialismu“. Jen pár dní poté otiskl stejný deník zprávu, že ve Vídni ve věku požehnaných pětadevadesáti let skonal poslední voják, který pod Radeckým sloužil v Itálii – štábní profous František Rada, což si pochopitelně zasloužilo extra komentář: „Jaká to smutná vzpomínka na staré naše otroctví, kdy naši lidé byli nejlepšími vojíny nepřátelské moci.“
Člověk jedenadvacátého století už opravdu v Radeckém symbol starého rakušáctví nevidí, ale na letošním pomníkovém šachování je stejně něco perverzního. Nakonec můžeme být ještě rádi, že proslulou letenskou Stalinovu Frontu na maso soudruzi vyhodili do povětří a zbytky vysypali do slepého ramene Vltavy.
