Vybrané články
z týdeníku The Economist

Jihoafrické zúčtování. Co způsobilo krizi v JAR

Současnou krizi vyvolalo více než dvě desetiletí korupce a mizerné správy země.

Jihoafrické zúčtování. Co způsobilo krizi v JAR
ilustrační foto | Profimedia.cz

Plameny polykající sklady, obchody a továrny se konečně podařilo uhasit. Před vymlácenými výlohami obchodů stojí místní obyvatelé v zářivě žlutých nebo oranžových vestách. Skupiny dobrovolníků – bílí i černí, mladí i staří – zametají roztříštěné sklo a popel po týden trvajících výtržnostech vyvolaných přívrženci zdiskreditovaného bývalého prezidenta Jacoba Zumy, kteří se tak marně pokusili zvrátit jeho nedávný nepodmíněný trest za pohrdání Ústavním soudem. Při tom úklidu jako by se znovu probudil optimistický a šlechetný duch duhového národa. Byla to připomínka zázraku, který v Jihoafrické republice navzdory brutalitě apartheidu umožnil před 27 lety vzniknout liberální demokracii.

Ale nenechte se mýlit. Ty nepokoje nebyly ničím jiným než násilným pokusem zkorumpované frakce Afrického národního kongresu (ANC) svrhnout demokratický řád. Jiskry zažehnuté Zumovými spojenci vzplály tak jasným plamenem kvůli vzteku nahromaděnému za více než dvacet let mizerné správy země a rozkrádání. JAR má jednu z nejvyšších nezaměstnaností na světě, což je důsledek růst dusící směsice nepotistického kapitalismu, zkostnělého státního průmyslu a zákonů, které odrazují podnikatele přijímat nové zaměstnance.

Já na švagra, švagr na mě

Začněme nepotistickým kapitalismem, pro nějž se v Jižní Africe používá eufemismus „posilování černé ekonomiky“. Základní myšlenka je veskrze chvályhodná – náprava historických křivd. Za časů apartheidu v zemi vyrostli bílí průmysloví titáni jako například rodina Oppenheimerových (vlastníci De Beers), ale černí Jihoafričané v podstatě nesměli podnikat. ANC považoval za spravedlivé, že by měli být i nějací černí miliardáři. Proto nová jihoafrická vláda přinutila těžební společnosti, aby odevzdaly alespoň 26 procent svých akcií „historicky znevýhodněným“. Těžaři (stejně jako banky a pojišťovny) to ochotně udělali, naředili podíly stávajících akcionářů a převedli část akcií na lidi, jako jsou Cyril Ramaphosa (současný prezident), Patrice Motsepe (jeho švagr) a Bridgette Radebeová (jeho švagrová).

Kdyby se jednalo o jednorázovou daň, dávno už by se na ni zapomnělo. Ale jakmile noví černošští akcionáři své podíly prodali, přišla vláda s návrhem celý proces ještě jednou zopakovat. A tak kapitálové investice v těžebním průmyslu klesly mezi lety 2010 a 2018 o 45 procent, produkce se ve stejném období propadla o deset procent a 50 tisíc lidí přišlo o práci (v roce 2010 to představovalo rovnou desetinu všech zaměstnanců v tomto odvětví).

ANC škody ještě znásobil, když trval na tom, že si stát podrží kontrolu zhruba nad sedmi stovkami firem, mezi něž patřil elektrárenský monopol Eskom a Transnet, který spravuje všechny přístavy a celou železniční síť v zemi. Špatné řízení, korupce a nedostatečné investice z nich během let udělaly brzdy hospodářského růstu země. Někteří ekonomové odhadují, že jihoafrický vývoz mohl být na vrcholu komoditního cyklu v roce 2008 až o padesát procent vyšší, kdyby tamní doly, železnice a přístavy fungovaly lépe a mohly se spolehnout na dodávky elektřiny. Prezident Ramaphosa se po nástupu do funkce pokusil vyházet zkorumpované manažery. Začátek to byl dobrý, ale na zlepšení jejich konkurenceschopnosti to nestačí.

Nejzhoubnější byly však asi zákony upravující podmínky na pracovním trhu, kvůli kterým se museli manažeři stavět skoro na hlavu, když chtěli někoho přijmout, a když ho pak chtěli vyhodit, měli u toho ještě zatleskat. Vláda také aktivně zničila mnoho tisíc pracovních míst. Od roku 2009 přinutila ukončit činnost stovky malých oděvních firem zaměstnávajících desítky tisíc lidí, protože svým zaměstnancům neplatily tolik, jako při kolektivním vyjednávání dohodly odbory ve velkých fabrikách. Jihoafrická vláda není schopná ani pořádně rozsvítit. A přitom bez skrupulí připraví lidi o práci.

Není proto divu, že počet nezaměstnaných (včetně těch, kteří definitivně vzdali snahu najít si práci) stoupl do roku 2019 z 5,4 milionu na 9,2 milionu. Existuje jen jediná skupina (kromě miliardářů), které se v ANCnomice vedlo dobře – státní zaměstnanci. Mezi lety 2007 a 2019 jejich reálné mzdy vzrostly zhruba o dvě třetiny.

Kdo na to má?

Od začátku nepokojů volají nevládní organizace a odbory po zavedení nepodmíněného základního příjmu, který by zmírnil chudobu. Prezident Ramaphosa prohlásil, že jejich návrhy prozkoumá. Ale už dnes stát vyplácí sociální dávky 31 procentům obyvatel a hned po školství je to druhá největší rozpočtová položka. Mizerně řízená Jihoafrická republika si nemůže dovolit tak velké rozšíření sociální sítě.

Od nástupu do funkce se Ramaphosa snaží vystrnadit ze své strany a z vlády největší lumpy. Ale aby JAR zachránil, nestačí jenom vyházet pár zkažených jablek z ANC. Musí se zbavit i tragického přístupu k ekonomice – a změnit systém, díky němuž jeho rodina pohádkově zbohatla. A když to nezvládne, měla by se země zbavit celé jeho strany.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Filozof jednorožcem
  • Skutečná lekce z 11. září
Objednat nyní