Jednostranné odzbrojení, díl druhý

Poslední květnový týden přitiskl západní ropné megafirmy ke zdi. Vzduch to moc nevyčistí, zato Rusové si mohou mnout ruce.

Jednostranné odzbrojení, díl druhý
ExxonMobil. Valná hromada protlačila do představenstva největší americké ropné firmy – za podpory velkého investora BlackRock – nejméně dva zeleně smýšlející zástupce, a to i přes rozhodný odpor managementu. Symbolický význam takové události je bezprecedentní. | Shutterstock.com

Pokud si někdy v budoucnosti ekonomika poháněná větrem a sluncem vydělá na vlastní historiky, budou moci poukazovat na konec května roku 2021 jako na chvíli, během níž se struktura ropné ekonomiky začala drolit zevnitř. Nejméně tři z desítky největších ropných firem musely po nátlaku klimaticky uvědomělých akcionářů přehodnotit své záměry do budoucnosti. Mezinárodní agentura pro energii (IEA) vzápětí vydala zprávu, podle níž je třeba letos ukončit veškeré investice do vyhledávání nových nalezišť ropy a plynu; mnozí ji považují za zlomovou. Holandský soud nařídil největší ropné firmě své země, aby se chovala zeleněji. Oblíbený pick-up Ford F-150, drsňák i ve společnosti jiných vozů s pohonem na všechna kola, se objevil v elektrické verzi a šel na dračku.

Ani opřít kolo

To vše se stalo za jediný týden a většina zúčastněných to vnímá jako důrazné varování nejen dotyčným společnostem, nýbrž celému ropnému (a plynovému) průmyslu. O fosilní paliva by si dnes ve slušné společnosti nikdo ani kolo neopřel.

Chevron. Na 61 procent akcionářů firmy schválilo (proti vůli managementu) na valné hromadě prohlášení, jímž nutí vedení firmy ke snížení emisí spadajících do kategorie Scope 3.
Shutterstock.com

Podle toho vypadaly mediální reakce. „Tlak na celé odvětví stoupá a americké firmy, které se budou chtít poučit od svých prozíravějších evropských protějšků, se dočkají tvrdých lekcí,“ píše deník The Wall Street Journal, obvykle vůči problémům klimatu vlažný. „Je to hlasování historického významu. Pro firmy, které nejsou připraveny na celosvětovou proměnu veškeré energetiky, to představuje poslední kapku,“ citoval pro změnu deník Financial Times nadšenou Aeishu Mastagniovou, jež spravuje portfolia klientům jednoho z největších amerických penzijních fondů (zajišťuje důchody kalifornským učitelkám). „Aktivistický akcionář uštědřil Exxonu bolestivou ránu,“ sdělovala agentura Bloomberg.

Takový tón je pochopitelný. Na existenci klimatických změn se shodne prakticky celý Západ (pár pomatených republikánských kongresmanů a Václav Klaus prominou), stejně jako na tom, že jsou hmatatelnou existenční hrozbou. Že jejich antropogenní původ může být méně přímočarý, než jak má za to progresivní doktrína, je jiná věc.

 

Jestli kastrace ropných gigantů přinese slibovaný efekt (udržet oteplení okolo 1,5 stupně nad úrovní z dob preindustriálních), je zase ještě jiná věc. Na první pohled je zjevných několik háčků, o něž se taková myšlenka může v praxi zadrhnout.

Zaprvé, jak píše list Financial Times, nejsnazší způsob, jímž firmy mohou s novými regulemi (Scope 3, viz graf) vyjít, je zbavit se „špinavých“ částí svého byznysu a pokračovat se štítem natřeným nazeleno. To pochopitelně ze škodlivých emisí neubere nic.

Poptávka nezmizí

Zadruhé je tu nepříjemný fakt, že poptávka po ropě se zákazem vyhledávání a průzkumu nových nalezišť nezmizí. Nebudou-li tuto práci dělat velké etablované firmy ze Západu, logicky se jí chopí firmy jiné. A tady dostává problém konkrétní podobu: čtyřicet procent světové produkce je dnes v rukou státních firem. Tyto firmy jsou zhusta v rukou vlád, které ekologie trápí jen málo nebo jen naoko. „Odropnění“ západních ekonomik tak najednou vypadá spíš jako jednostranné jaderné odzbrojení, po němž volali otcové dnešních antiropných aktivistů v osmdesátých letech.

Royal Dutch Shell. Hned dvě špatné zprávy najednou. Nejprve holandský soud rozhodl, že firma nedostatečně plní vlastní ekologické závazky, a nařídil nápravu. Den poté se 30 procent akcionářů postavilo za prohlášení, jež firmu nutí „dekarbonizovat rychleji v souladu se závěry Pařížské dohody z roku 2015“. Kdyby nic jiného, znamená to růst tlaku na management za strany akcionářů.
Shutterstock.com

Vezměme případ dvou ze tří největších producentů, Saúdské Arábie a Ruska. Vůdci obou zemí vydávají na veřejnosti prohlášení o modernizaci svých ekonomik a opuštění jejich závislosti na ropě. Ve skutečnosti oba modernizují jinde: faktický saúdskoarabský vládce Muhammad bin Salmán přidal do svého diplomatického arzenálu schopnost dovedně zacházet s motorovou pilou, kdežto Vladimir Putin inovativně přechází z ricinu a plutonia na novičok (ačkoli ne moc úspěšně). Rijád však stále spoléhá na Saudi Aramco jako na zdroj veškerých příjmů své země, zatímco ruská státní ropná jednička Rosněfť dostala letos od Kremlu pouvoir utratit za vyhledávání a průzkum nových nalezišť v asijské části Ruska 130 miliard dolarů. Sbohem, zelená iluze.

Rusko se na teplo těší

K tomu je třeba přičíst skutečnost, že právě Rusku se globální oteplování velice hodí, ačkoli jde o běh na velmi dlouhou trať. Když prezident Putin nedávno říkal, že „kdyby bylo o pár stupňů tepleji, bylo by to dobré, utratili bychom méně za kožichy a mohli bychom více pěstovat“, žertoval jen zpola. V lednu nechal vydat národní klimatický plán, jenž na rozdíl od postoje Západu nestojí na boji za lepší počasí, nýbrž na „využití výhod oteplování“. V první řadě se tím myslí zemědělství; již dnes hlásí individuální sibiřští zemědělci (jež cituje americký žurnalistický projekt ProPublica) prodloužení sezony o měsíc a zdvojnásobení výnosů ve srovnání s rokem 2000.

Total. Akcionáři schválili požadavek, aby management do šesti měsíců vydal závazné konkrétní cíle stran snížení emisí do konce roku 2035.
Shutterstock.com

Rusové nejsou sami, kdo takto smýšlejí. Logiku jejich přístupu k věci potvrzuje i studie Marshalla Burkea ze Střediska pro potravinové zabezpečení a životní prostředí při kalifornské Stanfordově univerzitě. Tvrdí, že lidská produktivita je na vrcholu při průměrné roční teplotě okolo 13 stupňů Celsia; čím více se této teplotě vzdaluje (oběma směry), tím více upadá. Na konci 21. století tak podle něho budou země nad padesátou rovnoběžkou prosperovat podstatně lépe než ty pod ní, dokážou-li pobrat dostatek migrantů. V praxi to znamená, že vítězi klimatické loterie budou Skandinávci, ale především Kanada s Ruskem - bez ohledu na dílčí trable, které v posledně jmenované zemi oteplení zanechá, zejména co se infrastruktury týče.

Ropný průmysl je bezpochyby jedním z odvětví, jež k zahřívání světa přispívají. Jestli jeho dobrovolné a jednostranné přidušení na Západě může osudu planety nějak zásadně pomoci, se dozvíme. Třeba ještě nebude pozdě.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Jak se lepí díra po covidu
  • Judista mezi jurtami
Objednat nyní