Vybrané články
z týdeníku The Economist

Je třeba zabít Poirota

Milovanému belgickému detektivovi, kterého nakonec nesnášela i jeho autorka Agatha Christie, je sto let.

Je třeba zabít Poirota
Hercule Poirot | Profimedia.cz

„Poirot byl výjimečně vyhlížející malý muž. Měřil stěží sto šedesát centimetrů, ale pohyboval se s velkou důstojností. Tvar jeho hlavy opisoval přesně tvar vejce... Jeho knír byl velmi navoskovaný, vojenského zástřihu.“ Tímto popisem představila Agatha Christie v říjnu 1920 v prvním románu „Záhada zámku Styles“ Hercula Poirota. Během následujícího století se Poirotovy charakteristické manýry a hlášky proslavily po celém světě. Tehdy se však belgický policista v důchodu, jenž uprchl z válkou zničené rodné země, ocitl v ospalé anglické vesničce. Náhoda jej tu svedla dohromady se starým přítelem, kapitánem Hastingsem, a posléze se zapletl k vraždě bohaté, stárnoucí a nedávno znovu vdané dámy. 

Honba za pořádkem

Prvním pravidlem Poirotovy detektivní práce je vyhýbat se „fešným stopám“ a tento případ jich je plný, umělými vousy počínaje a rozbitým šálkem konče. Ale jak praví Poirot, pod tím vším „je to nejsnazší vysvětlení vždy to nejpravděpodobnější“. Potřebujete jen malé šedé buňky, až děsivě brilantní paměť a trošku toho šmrncu. Jak Poirot během své kariéry odhalí, ty nejnudnější důkazy mohou být těmi nejzásadnějšími: oheň rozdělaný v horkém letním dni, vana napuštěná v nezvyklou hodinu nebo ledabylá zmínka o vosím žihadle. Cokoliv, co vás – jak to říkáte? – trkne. Cokoliv, co může narušit přirozený běh věcí.

Honba za pořádkem je jedním z Poirotových největších životních poslání, které jej dokáže dohnat k zuřivosti. Nestejně velká vařená vejce jsou důvodem k rozmrzelosti stejně jako lidé, kteří nedokážou symetricky poskládat noviny. Oprašuje „imaginární smítko prachu“. Koneckonců smysl pro detail byl absolument nezbytný pro to, aby se mohl stát „nejspíše tím nejlepším detektivem na světě“. A sebevědomí mu rozhodně také nikdy nechybělo.

V roce 1920 udělal zámek Styles z „podivného mužíčka“ hvězdu. Dorazil do Británie v podivné době, doprostřed zběsilé urbanizace, ztrát a deziluzí, jež po sobě zanechala první světová válka: dokonalý okamžik pro to, aby se na scéně objevil Evropan se silným přízvukem a nastavil Britům zrcadlo. Poirotovo cizáctví tvořilo část pouta, které Christie mezi detektivem a jeho čtenáři ukovala. Jak on, tak oni byli outsidery v případech, jichž se ujal, měli k dispozici stejné informace a řešili stejné hádanky. Spisovatelka nabízela dokonce i plánky prostor a diagramy, aby mohli čtenáři řešit zločiny spolu s panem P.

Vraždy jako by ho pronásledovaly kamkoliv se vydal; z anglického venkova do londýnských uliček, z Orient Expresu k řece Nil. Bien sûr chyboval a dokonce musel čelit pokusům o vraždu, tudíž nebylo nic divného na tom, že mu na milostné pletky nezbýval žádný prostor. (Snad jednou, možná, s nepolapitelnou hraběnkou, ale i to brzy vyšumělo.) Zdálo se, že vede spokojený staromládenecký život obklopen dobrými přáteli Hastingsem, sekretářkou paní Lemonovou a šéfinspektorem Jappem ze Scotland Yardu, jenž jej chtě nechtě musel obdivovat.

Na Oscara i na zabití

Poirot pomohl Christie k tomu, aby se z ní stala jedna z nejlépe prodávaných spisovatelek na světě, a zanedlouho už skákal nebo se spíše kolébal ze stránek na jeviště a plátno. Albert Finney se za své ztvárnění Belgičana ve „Vraždě v Orient Expresu“ (1974), které režíroval Sidney Lumet a jež se pyšnilo jedním z nejhvězdnějších obsazení, dočkal nominace na Oscara. Byla to náležitá pocta Poirotovu mezinárodnímu věhlasu, ačkoliv rozuzlení bylo un peu přehnané (skutečný detektiv neztrácel tak snadno hlavu). Poirota ztvárnil také Charles Laughton a sir Peter Ustinov. Nejlépe však jeho manýry zachytil David Suchet, jenž v této roli vystupoval v britské televizi mezi lety 1989 až 2013.

Navzdory pedantství a excentričnosti zůstává Poirot jednou z nejoblíbenějších literárních postav. Chová se sice nabubřele, ješitně a často je velice otravný, zároveň je však nadaný nesmírnou dávkou empatie a neskutečným porozuměním lidského já. A má vždycky pravdu. Jak poznamenává Hastings: „Někdy jsem si zcela jistý, že bláznem bezpochyby je, a pak, když se chová zrovna nejšíleněji, zjišťuji, že za jeho ztřeštěnými projevy se skrývá záměr.“ Ve více než třiatřiceti románech a padesáti devíti povídkách Poirot vyvolával stejnou neochvějnou víru i ve svých fanoušcích.

Christie samotná ho nakonec začala mít plné zuby. Zabila ho v románu napsaném za druhé světové války, který však vyšel až v roce 1975, kdy ji samotnou zradilo zdraví (New York Times mu věnovaly nekrolog na titulní stránce). Nechuť vůči Poirotovi s ní však sdílel jen málokdo. Jeho knihy se stále královsky prodávají. Nová pompézní adaptace „Smrti na Nilu“, kterou režíroval a v níž si i zahrál sir Kenneth Branagh, má jít do kin letos na podzim (jeho verze „Vraždy v Orient Expresu“ vydělala v roce 2017 v kinech 350 milionů dolarů). Britská spisovatelka Sophie Hannah vzkřísila Poirota v sérii nových knih.

Možná teď, když slaví stovku, je možné jeho neotřesitelné postavení vysvětlit? Navzdory všemu zlu, jehož je svědkem a které se mu daří přemoci, zůstává Poirot v nitru optimistou. Jak odhalil už před všemi těmi lety na zámku Styles, přátelství, věrnost a pořádek jsou klíči ke šťastnému životu. A sem tam je dobré do toho přihodit nějakou tu vraždu. Aby malé šedé buňky nezačaly zahálet.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

Objednat nyní