Vybrané články
z týdeníku The Economist

Je teď na řadě Tchaj-wan? Ruská invaze odhaluje limity čínské zahraniční politiky

Tchajwanské paralely ovlivňují pohled Asie na válku na Ukrajině.

Je teď na řadě Tchaj-wan? Ruská invaze odhaluje limity čínské zahraniční politiky
ilustrační foto | Shutterstock.com

Pro každého, kdo stojí o mír v Asii a Pacifiku, není Ukrajina žádným „požárem na opačném břehu“, jak to vystihl komentář jednoho japonského deníku. V Asii totiž také žije jedna malá demokracie ve stínu velkého agresivního souseda. Čína dlouhodobě označuje Tchaj-wan za součást vlastního území, běžně ho vojensky zastrašuje a vyhrazuje si právo jej obsadit.

„Pokud budeme tolerovat použití síly ke změně statu quo, bude to mít i následky pro Asii,“ nechal se slyšet japonský premiér Fumio Kišida. Naznačoval, že agrese ruského prezidenta Vladimira Putina vůči Ukrajině může povzbudit jeho čínský protějšek Si Ťin-pchinga, aby se zachoval stejně k Tchaj-wanu. A čínská reakce na ruský útok podobné obavy rozhodně nerozptýlila. V reakci na prohlášení zemí G7 na podporu ukrajinské teritoriální integrity čínským státem kontrolovaný bulvár Global Times tweetoval: „Až Čína přikročí k likvidaci secesionistického režimu na Tchaj-wanu, musíte stejně neochvějně podpořit i Čínu.“

Článek řetězce

Ve skutečnosti však ruská invaze na Ukrajinu nepotvrzuje moudrost Si Ťin-pchingovy zahraniční politiky, ale spíš odhaluje její limity. Prozatím totiž zdůrazňuje spíše rozdíly mezi Ukrajinou a Tchaj-wanem než jejich podobnosti.

Začněme mírou americké podpory. Většina Američanů by Ukrajinu, která je až 67. největším obchodním partnerem USA, ani nenašla na mapě. Tchaj-wan je naproti tomu devátým největším obchodním partnerem Ameriky a polovodičovou supervelmocí, která je nezbytná pro globální dodavatelské řetězce. 

Bonnie Glaserová z Německého Marshallova fondu, washingtonského think-tanku, zároveň poukazuje na to, že pro USA má velkou hodnotu i to, že je Tchaj-wan čínsky hovořící demokracií, takže slouží jako alternativní politický model ke komunisty ovládané pevninské Číně.

Obě země měly až do roku 1979 vzájemnou obrannou smlouvu a od té doby Amerika dodává Tchaj-wanu zbraně a opakovaně vyzdvihuje, že bude důrazně bránit veškerým pokusům změnit status ostrova, který je de facto – byť ne de iure – nezávislý. Tchaj-wan je klíčovým článkem pacifického „prvního řetězce ostrovů“, a pokud na něm bude vládnout spřátelený režim, poskytuje Japonsku, jež je hlavním spojencem USA v oblasti, ochranu před bezprostředním ohrožením ze strany Číny.

Amerika má tedy z hlediska věrohodnosti v Asii víc v sázce na Tchaj-wanu než kvůli Ukrajině v Evropě. Ztráta Tchaj-wanu by znamenala zánik bezpečnostního řádu v oblasti, který Amerika budovala od konce druhé světové války, a přenechání role bezkonkurenčního vládce v regionu Číně.

Z tohoto pohledu není překvapením, že tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen a její administrativa tolik zdůrazňují vzájemné odlišnosti. Si Ťin-pching dobře ví, že by Amerika tvrdě zakročila, říkají. Pokud mají tchajwanští představitelé z něčeho strach, tak z toho, že by krize na Ukrajině mohla odvést americkou pozornost a dát Číňanům prostor pro nějakou vojenskou neplechu – jako například pro pokus otestovat odhodlání Tchaj-wanu bránit menší ostrůvky v průlivu.

Bývalý tchajwanský ministr obrany Andrew Yang předpokládá, že Čína vystupňuje dezinformační kampaně a kyberútoky, jejichž cílem bude zasít pochybnosti o odhodlání USA bránit Tchaj-wan a posílit narativ o nevyhnutelnosti čínské nadvlády. V tom lze najít spojitost s Ukrajinou, říká Glaserová: Čína bedlivě sleduje, jak vede Rusko hybridní válku, a hodlá tyto poznatky využít proti Tchaj-wanu.

Zastrašování Tokia

Posledním spojovacím článkem je fakt, že i samotné Rusko je asijskou mocností. Ještě než se začali Rusové chystat na invazi na Ukrajinu, chovaly se jejich vojenské síly výrazně agresivněji a nepřátelštěji vůči Americe a jejím spojencům na ruském Dálném východě. Ochotské moře severně od Japonska se hemží ruskými jadernými ponorkami (z nichž může jako zbraň poslední instance vypálit balistické rakety s jadernými hlavicemi na USA). V Japonském moři Rusko uskutečnilo společné námořní manévry s Čínou, s níž se v poslední době vojensky sbližuje.

Japonsko je jedinou zemí G7, s níž vede Rusko přímý teritoriální spor – Stalin se v posledních dnech druhé světové války zmocnil čtyř nejsevernějších ostrovů Japonského souostroví. Ve snaze získat tyto ostrovy zpět se Japonsko roky pokoušelo sblížit s Moskvou a důsledně se vyhýbalo začlenění do jakékoli protiruské skupiny.

Minulý týden však Japonsko jednoznačně odsoudilo ruskou agresi a připojilo se k západním sankcím – přestože Rusové před několika týdny uspořádali rozsáhlé námořní manévry v bezprostřední blízkosti japonských teritoriálních vod, čímž se podle vojenských analytiků pokusili Tokio odradit od příklonu na stranu USA a Evropy.

Zdá se, že se zvýšené napětí mezi Ruskem a Japonskem stane normou. Ukrajinský požár už se rozhořel i na březích Asie.

© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.