Je suis Hnilička

Přestože Petr Benda či Jiří Paroubek nepatří mezi ty, s nimiž by autor tohoto textu měl zrovna chuť zajít na jedno, neřkuli na dvě, jeví se nutností zastat se sešlosti u Prince de Ligne, vláčené minulý týden dehtem a peřím všemi médii, co jich v Česku je.

To pokrytectví, které dnes vládne společnosti čelící epidemii, totiž není nijak odlišné od nehezkého a nepřípadného moralizování v časech jiných. Účastníci sešlosti v teplickém hotelu na narozeninách Petra Bendy bezpochyby porušili platná pravidla, a proto je namístě, aby byli pokutováni podle těchto pravidel, a lze pochopit i vyvozování politické zodpovědnosti u těch, kteří to mají jako součást svého živobytí. Ale třeba vyhazovat úspěšného policajta Husáka z práce a uštvat ho až na nemocniční lůžko pro tenhle bagatelní přestupek je už příliš.

Ono totiž to hluboké morální odsuzování je ve skutečnosti směšné. Ti lidé neudělali fakticky nic jiného než to, co se masově děje dnes a denně. Těch, kteří v této době slaví padesátiny doma s manželkou a tchyní, určitě nebude víc než těch, již si zorganizují ilegální mejdan a budou mít štěstí, že na ně nikdo nepošle fotografa z Blesku a nebudou na home page Seznam Zprávy. Nejspíše proto, že soused, který by je mohl udat, na tom mejdanu bude taky, a hlavně by to nikoho až tak moc nezajímalo. A nemusí mít ani padesátiny.

Potkat se jednou za dva tři měsíce s přáteli, s nimiž se v běžné době setkáváte obden, je zcela normální a po roce současného režimu to nedělá opravdu málokdo, pokud netrpí nějakou autistickou poruchou.

Člověk není rys

Moralizovat si může každý, jak chce, ale zavřít celý národ do kriminálu, jakkoli jsme přesvědčováni, že je to pro naše dobro, není v praxi realizovatelné, protože takové pokusy prostě fungovat nemohou. Člověk je ze své biologické podstaty tvor žijící ve skupině, ve smečce. Není to rys ostrovid, který v šumavském hvozdu vyhledává jiný exemplář svého druhu jednou za rok výhradně za účelem páření.

Lidé se potřebují setkávat a dohadovat se o svém životě i řešit své životní problémy s bližními. Někdy je to u Ria, někdy u Prince de Ligne, někdy v podzemním klubu na Starém Městě a někdy v panelákovém bytě ve Stodůlkách. Pokaždé jde samozřejmě o něco jiného, ale ten princip je pořád stejný.

Všichni chápou, že poslanci se musejí ve sněmovně sejít a diskutovat, hádat se i vyjednávat špinavé handly. A to mohou dělat i dnes. Byznysmeni se musejí se svými partnery potkat úplně stejně z principiálně stejných důvodů zdaleka nejen v kanceláři. A je úplně jedno, zda jde o počestné obchodní vyjednávání, nebo možná i trochu podivné kejkle s Hniličkovými miliardami na podporu sportovců. Pokud je na těch kejklích něco pravdy, je to pro úplně jiné šetření než o přestupku proti karanténě.

Kontakt nenahradíš

Určité věci prostě přes skype ani přes teams či meet řešit nelze a nejde vůbec jen o lumpárny, protože osobní mezilidský kontakt je nenahraditelný. Při něm totiž vzniká důvěra, přátelství nebo naopak nedůvěra a varovné signály, které mohou dotyčnému ušetřit mnoho peněz i obyčejného lidského zklamání a bolesti.

Snít o době, kdy za nás bude chodit s kamarády na pivo a souložit se sekretářkami umělá inteligence, mohou jen typy podobné těm, kteří nám vymysleli PES, jenž byl od samého počátku odsouzen k chcípnutí na následky výše uvedeného, a kteří momentálně vymýšlejí další kilometry slepých uliček. Prostě ten kriminál z definice fungovat nemůže. Ani když nám Hamáček zpřísní trest na samovazbu a zvýší ostrahu.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Políček bezradné vládě
  • Čistá energie z pracovních lágrů
Objednat nyní