Vybrané články
z týdeníku The Economist

Je lepší řešit budoucnost, nebo se bičovat za minulost?

Spory mezi britskými akademiky naznačují hlubokou odtrženost humanitních oborů od reality.

Je lepší řešit budoucnost, nebo se bičovat za minulost?
ilustrační foto | Shutterstock.com

Jen málokterá přednáška měla takový dopad jako ta o „dvou kulturách“, kterou C. P. Snow pronesl v Cambridgi v roce 1959. Její ústřední teze spočívala v tom, že západní intelektuální život je rozdělen do dvou táborů – přírodovědného a humanitního –, a ty si navzájem vůbec nerozumějí. Absolventi humanitních oborů pohrdají nekulturními přírodovědci a přírodovědci nedokážou pochopit, jak je možné, že absolventi humanitních oborů nemají ani ponětí o druhém termodynamickém zákonu. (Snow jakožto chemik a romanopisec stál rozkročen mezi oběma tábory.) Přednáška si vysloužila hanlivou reakci od profesora anglické literatury F. R. Leavise, který popsal své cambridgeské kolegy jako „intelektuálně tak obyčejné, jak jen to je možné“. Všeobecně však byla přijata s bouřlivým potleskem jakožto intelektuální mezník a výzva k činu.

Tahanice o šerednou sochu

Autorovi tohoto sloupku připomněly přednášku o dvou kulturách nedávné události na Oxfordské univerzitě, věčném rivalovi Cambridge. Překvapivý počet oxfordských vědců, kteří sehráli zásadní roli v boji s koronavirovou pandemií, se objevil 12. června na seznamu vyznamenání udělovaných u příležitosti královniných narozenin. Patřili k nim také Sarah Gilbertová a Adrian Hill, kteří se podíleli na vývoji vakcíny AstraZeneca, a Peter Horby s Martinem Landrayem, kteří společně vedli největší světové testování léčby. Ta vyznamenání jsou stejně tak oceněním kvalitní vědecké práce Oxfordu jako uznáním mimořádných výkonů výjimečných jednotlivců.

Několik dní předtím 150 oxfordských přednášejících publikovalo otevřený dopis ohlašující bojkot Orielské koleje. Na protest proti rozhodnutí neodstranit sochu Cecila Rhodese, jež stojí čelem k High Street, odmítali učit, docházet na tamější semináře a pomáhat s kontaktováním zájemců o studium. Osud sochy komplikuje Rhodesova dvojí kariéra zapáleného imperialisty a velkého univerzitního patrona. (Nemluvě o tom, jak je šeredná.) Bojkot je však hloupý. Trestá stávající i potenciální studenty Orielu, kteří nemají nad osudem sochy žádnou moc. Porušuje autonomii koleje. Oriel dlouhé roky řešil, co si se sochou počít, a nakonec se uchýlil k politice „ponechat a vysvětlit“, částečně proto, že předělávat fasádu památkově chráněné budovy by bylo nákladné a kolej už je i tak značně zatížená náklady vzniklými v souvislosti s pandemií.

Dopis podepsalo mnoho oxfordských veřejně známých intelektuálů spolu s těmi, kteří by se jimi rádi stali. Jedním z nich je profesor geografie Danny Dorling, autor knihy Slowdown, který tvrdí, že vlažný ekonomický a demografický růst „ekonomice, planetě a našim životům prospívá“. Musíme podle něj přestat vnímat „změny, inovace a objevy jako automaticky přínosné“. Zpomalení vítá jakožto spásu před „katastrofou mnohem horší, než je pandemie“. Dalším signatářem je Dan Hicks, kurátor Muzea Pitta Riverse, autor knihy The British Museums a vůdčí představitel kampaně za návrat beninského bronzu do Nigérie. Podle jeho názoru jsou západní muzea „domovem nekonečného násilí, neutuchajícího traumatu a koloniálních zločinů, k jejichž páchání dochází dnes a denně, kdykoli se rozsvítí zářivky v muzejních sálech“. Jedinou alternativou ke spoluvině na imperiálním krveprolití a genocidě je podle něj navrácení „pečlivě vyselektované kořisti impéria“ jako části širšího procesu „dekolonizace“. Mladší výzkumníky, kteří pod dopis připojili podpisy, zdárně reprezentuje „feministická historická a kulturní geografka“ Sneha Krishnanová, která studuje, „jak se projevuje dětství a dospívání v souvislosti s přetrvávající mocí imperialismu“.

Kontrast mezi nositeli ocenění a pisateli dopisu poukazuje na existenci dvou kultur na moderní univerzitě a stejně tak i v moderním intelektuálním světě: jedna je optimistická a zaměřená na řešení problémů, druhá je pesimistická a v problémech se vysloveně rochní. Nositelé ocenění se pustili do boje s globální pandemií všemi zbraněmi, jež měli po ruce. Signatáři dopisu se fixují na boj o kulturní symboly. Ocenění vynalézají budoucnost, signatáři se fixují na očišťování hříchů minulosti. Nositelé ocenění představují znovunalezený závazek komercializovat univerzitní výzkum, obzvláště v biologii a lékařství, který následně posiluje ekonomiku země. Autoři dopisu představují nejnovější příklad starodávného akademického zvyku šťourat se ve vlastním pupíku.

Podobně hrubé generalizace se snadno pohrdavě zavrhují v duchu výše zmíněného F. R. Leavise. Není rozdíl mezi řešiteli problémů a těmi, kdo si v nich lebedí, jen dalším ze způsobů, jak popsat C. P. Snowův rozkol mezi přírodovědným a humanitním táborem?  Chcete-li udělat svět lepším místem, zjistíte, že napsání dalšího výkladu Chaucera má své limity. A nespočívá náhodou největší problém s autory dopisu a dalšími podobně smýšlejícími lidmi v tom, že jsou naprosto bezvýznamní? Že máchají mečem ve jménu minulosti, protože nemají žádný vliv na budoucnost?

Ti, kteří dávají, a ti, kteří berou

První námitka je oprávněná, ale jen do jisté míry. Vynalézat budoucnost je samozřejmě podstatně snazší pro přírodní vědce a spousta z nich se vysloveně vyžívá v negativismu, zatímco řadu absolventů humanitních oborů těší výzvy. Někteří členové Královské společnosti, ústřední britské vědecké instituce, se pozoruhodně zpěčují chopit se příležitosti nabízené ranami, jež Británii zasadily brexit a covid-19, a přeměnit britský vědecký talent v užitečné inovace. Druhá námitka je, bohužel, úplně mimo. Existuje řada dobrých důvodů, proč vytahovat na světlo hříchy minulosti, obzvlášť pokud jsou oslavovány sochami, jež urážejí etnické menšiny. Je však ahistorické a antiintelektuální ignorovat kontext a tvářit se, že žádné jiné kultury se nikdy nedopustily prohřešků na poli otroctví a imperialismu.  

Pro znepokojivě velký počet intelektuálů je posedlost minulými zločiny západních zemí součástí většího projektu dekonstrukce západní moci. To znamená likvidovat konstrukce, jež údajně dál utlačují všechny, kdo nejsou bílí heterosexuální muži. Znamená to také zavrhovat kapitalismus jakožto dědičně rasistický kolonialistický konstrukt. Ekonomické zpomalení, jež by nevyhnutelně po takové dekonstrukci následovalo, by oxfordským profesorům nijak neuškodilo. Zato obyčejné Brity by srazilo na kolena.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.