Vybrané články
z týdeníku The Economist

Jamajku, semafor, nebo černo-zelenou?

Volby mohou v Německu přinést mnoho různých vládních koalic. A každý volič má navíc dva hlasy.

Jamajku, semafor, nebo černo-zelenou?
ilustrační foto | Shutterstock.com

Její přátelé by ji zabili, kdyby se dozvěděli, že uvažuje o hlasování pro Svobodné demokraty (FDP), říká 39letá PR konzultantka Marijana. Jako celoživotní volička Sociální demokracie (SPD) vždy malou liberální formací FDP pohrdala jakožto stranou pro hrstku bohatých. Ale letošní mimořádně otevřené německé volby, které se uskuteční 26. září, nutí voliče zvažovat neobvyklé možnosti. Marijana se obává, že by se SPD mohla spojit s krajní levicí Die Linke, která podle ní není připravena převzít vládní odpovědnost, a se Zelenými v levicové koalici. Proto ji napadlo, že by jeden hlas hodila FDP, aby zvýšila šanci na „semaforovou“ koalici SPD, Zelených a FDP. (Němci mají dva hlasy, jeden dávají poslanci ve svém volebním obvodu, druhý stranické kandidátce.)

Německá předvolební kampaň rozhodně nepřinesla nějaké gejzíry idejí, díky divoké proměnlivosti průzkumů je však ohromně zajímavá. Za poslední čtyři měsíce vedly v průzkumech tři různé strany. SPD dlouho zaostávala, ale v posledních týdnech se její preference mohutně zvedly. Volební model týdeníku The Economist udává její šanci na volební vítězství zhruba dvě ku třem. Nejistotu ovšem zvyšuje velké množství nerozhodnutých voličů a také pravděpodobně největší korespondenční hlasování v dějinách Německa. V německém proporčním volebním systému jsou však dostihy politických stran jen polovinou příběhu. Koaliční vyjednávání, která se rozjedou hned den po volbách, jsou přinejmenším stejně důležitá a dvakrát složitější než hlasování, které jim předchází.

Konec souboje táborů

Při minulých volbách v roce 2017 rekordní množství Němců (27 procent) rozdělilo své hlasy mezi dvě strany. Smyslem takového „strategického“ hlasování je snaha zvýšit šance menší strany, jako je třeba FDP, aby překonala pětiprocentní práh potřebný pro vstup do Bundestagu nebo aby sehrála klíčovou roli „jazýčku na vahách“ při sestavování koalice. Letošní zamotaná situace ovšem koaliční propočty komplikuje i těm nejinformovanějším voličům.

Odborníci to částečně vysvětlují odklonem od Lagerkampfu neboli „souboje táborů“. Bývaly doby, kdy středopravicoví křesťanští demokraté (CDU), jejich bavorští spojenci z Křesťanskosociální unie (CSU) a FDP tvořili široký „konzervativní tábor“, zatímco SPD a Zelení tábor „progresivní“. Mnoho Němců podle tohoto klíče hlasovalo, přestože někdy z voleb nakonec vyšla rozbředlá „velká koalice“ CDU/CSU a SPD.

Jenže velké strany oslabily a na scénu přišly nové. Některé z nich, jako krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD), nejsou vítány v žádné koalici. A jelikož staré tábory nedokážou získat většinu, strany jsou nuceny k politickému transvestitismu. (Šestnáct spolkových zemí šlo v tomto směru příkladem: vládne jim celkem čtrnáct různě barevných koalic.)

 

První ze tří televizních debat mezi kandidáty CDU/CSU, SPD a Zelených na konci srpna neměla vůbec jiskru, což bylo dáno hlavně tím, že přinejmenším dvě ze tří zastoupených stran budou pravděpodobně muset složit příští vládu. Podle volebního modelu The Economist je šedesátiprocentní šance, že po volbách nebude možné složit vládu jen ze dvou stran. A jelikož se zdá nepravděpodobné pokračování současné velké koalice CDU/CSU s SPD, Německo patrně čeká první tříčlenná koalice od padesátých let minulého století. Z volebních výsledků mohou vyjít celkem čtyři potenciální konfigurace (viz graf).

Koaliční bazar

Předkoaliční manévrování samo o sobě ovlivňuje volební taktiku. Nejživějším momentem celé debaty byl okamžik, kdy Armin Laschet, zatím dost nevýrazný kandidát CDU/CSU, vyčítal svému konkurentovi z SPD Olafu Scholzovi, že nevyloučil vytvoření levicové koalice. Do politického důchodu odcházející křesťanskodemokratická kancléřka Angela Merkelová dva dny poté to obvinění zopakovala. Je těžko představitelné, že by umírněný Scholz, současný německý ministr financí, pozval do své vlády Die Linke, která usiluje o sblížení s Ruskem a rozpuštění NATO. Ale všechny strany se zdráhají dopředu vylučovat potenciální koaliční partnery v obavě, že by se tím mohly připravit o povolební páky a vyvolat dominový efekt vzájemného vylučování spolupráce.

Nakonec mohou zbýt jen dvě reálné možnosti: levicový „semafor“ v čele s SPD nebo konzervativní „Jamajka“ CDU/CSU, Zelených a FDP (pojmenování vychází z barev používaných těmito stranami). Pokud tomu tak bude, tvrdí jeden z dobře informovaných zdrojů, rozpoutá se hotový vyjednávací „bazar“, na němž se budou CDU/CSU a FDP snažit zlákat Zelené, kteří budou souběžně ve spolupráci s SPD lanařit FDP. Ve hře budou v tu chvíli ministerské posty, vládní politika, a dokonce i osoba nového německého prezidenta, jenž musí být vybrán do února příštího roku. Někteří vysoce postavení straničtí politici očekávají, že koaliční handrkování může trvat až šest měsíců. „Je to jako Hra o trůny,“ říká Constantin Wurthmann z Düsseldorfské univerzity, „nikdo nic neví.“ 

Všechny ty zmatky mohou mít paradoxní vedlejší účinek – donutí voliče k jednodušší volbě. Při těžko předvídatelném výsledku může být moudřejší posílit pozici své preferované strany a doufat, že to dobře dopadne. Marijana se k tomu už začíná přiklánět. Když má teď SPD reálnou šanci obsadit kancléřský úřad, Marijana jí pravděpodobně hodí oba hlasy. Možná to nebude tak prozíravé jako hlasy rozdělit, ale přinejmenším nepřijde o přátele.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.