Jako s nemocným koněm. Odpor k očkování má u nás dlouhou tradici

Zřejmě nejstarší český popis popíračů očkování pochází z roku 1801. Najít ho lze v pojednání s prapodivným jménem: „V čem vlastně pozůstávají kravské neštovice? A k čemu jsau prospěšné?“ Jeho autor Laskavec Lidský (jde o doplněný anonymní překlad německé brožury, kterou sepsal hrabě Hugo Franz Salm-Reifferscheidt) horoval za očkování proti pravým neštovicím a do nebe vychvaloval zbrusu novou vakcinaci pomocí kravských neštovic.

Výkřikem komunikační techniky byl tenkrát semaforový telegraf a o nanočipech ani o Billu Gatesovi ještě nikdo neslyšel, ovšem už tehdy byla s odpůrci očkování řeč jako s nemocným koněm. Laskavec je vcelku případně charakterizoval slovy, že „svého rozumu dosti nevzdělali“ a „rozumnějším nevěří, nechtíce jich rady přijmauti“. Typický zástupce sekty odpíračů na to šel podle Laskavce selským rozumem: „Já mám čtyry děti, jenž šťastně neštovice odbyly, proč bych páté dítě očkovati dal, lékař jich nemůže lépe udělati nežli přirozenost.“

No a kdyby i takový odpírač nakrásně uznal, že vakcinace zabírá, stejně by ji odmítl: „Já sice viděl, že očkované děti snadně neštovice přestály, ale v krátkém čase potom umírají; tak sausedu Bartlíkovi dítě umřelo, jenž před několika měsícemi neštovice mělo; a kmotr Lebeda a strejček Koubek také tak o své děti přišli.“ Takové tvrzení sice vypadalo neprůstřelně, ale podle Laskavce stačilo zapátrat a ukázalo se, že „sausedu Bartlíkovi dítě proto umřelo, že se koblih (už tehdy se jimi zjevně dalo otrávit – pozn. red.) najedlo; že kmotru Lebedovi dítě s okna spadlo a krk srazilo a že strejček Koubek zapomněl zamknauti lahvici (flaši) s vínem, že na ni jeho pětiletý chlapec přišel a horkau zimnici z lahvice si vypil“.