Vybrané články
z týdeníku The Economist

Jak zpackat imigraci

Poláci opakují německou chybu: namlouvají si, že se přistěhovalci vrátí domů.

Jak zpackat imigraci
ilustrační foto | Profimedia.cz

Pokud si chcete udělat představu, jak imigrace mění Polsko, vyrazte do Hala Koszyki, tržnice jako dělané na instagramové fotky. Na cestu si objednejte Uber a s vysokou pravděpodobností vás tam odveze Bělorus. Uvnitř se nad suši a tapas budou lopotit ukrajinští číšníci a kuchaři. Venku bude na mopedech vyčkávat skupinka řidičů UberEats z Indie a dalších jihoasijských zemí, aby mohla přijmout objednávky od Varšavanů, kterým se dnes večer nikam nechce.

Polsko, jedna z nejhomogennějších zemí Evropy, se stává zemí imigrace. V roce 2018 přijala víc pracovníků ze států mimo EU než jakákoliv jiná země – téměř pětkrát více než Německo – a v loňském roce pravděpodobně zopakovala to samé. Od roku 2014 přišly do země téměř dva miliony Ukrajinců, které z vlasti vyhnala mizerná domácí ekonomika, válka na východě země a do Polska je přitáhly vyšší platy. Nejsou sami. V posledních třech letech se do Polska přestěhovalo 36 tisíc Nepálců, 20 tisíc Indů a 18 tisíc Bangladéšanů. To je slušná změna: ještě v roce 2011 žilo v 38milionovém Polsku všehovšudy 100 tisíc cizinců různého původu. Migrace je v EU vnímaná jako jakási dělící čára mezi otevřeným Západem a uzavřeným Východem.

Polsko ovšem v tichosti čím dál víc připomíná své západoevropské kolegy. Zároveň je však v otázce imigrace až příliš evropské. Západní Evropa se k imigraci přiklonila během poválečného ekonomického boomu. Následně klesla nezaměstnanost z 8 % ve 30. letech 20. století na tři procenta v 50. letech a necelé 1,5 % v letech šedesátých, což vedlo k nedostatku pracovních míst. Polsko si v současné době užívá podobný ekonomický růst. Nezaměstnanost, jež krátce před vstupem do EU v roce 2004 dosahovala 20% maxima, se dnes pohybuje kolem tří procent. Polská vláda sociálně konzervativní strany Právo a spravedlnost (PIS) dospěla v tichosti ke stejnému řešení: imigrace. Veřejná politika by měla těžit z toho, že je druhá na tahu. Vlády mohou sledovat chyby, kterých se dopustili jiní, a následně se jim vyhnout. Pokud jde o imigraci, je západní Evropa studnicí ponaučení. Přesto se zdá, že je Varšava ignoruje a nadšeně opakuje průšvihy ostatních. 

Kam s gastarbeitery

Prvním z nich je přesvědčení, že dočasná pracovní síla zůstane pouze dočasnou. Občané Ukrajiny, Běloruska a některých dalších postsovětských zemí mohou v Polsku pracovat až šest měsíců bez víz. Polští představitelé lehkovážně hovoří o tom, že Ukrajinci pracují na „šedém trhu“ a neplatí sociální pojištění. Záludné otázky, například jak integrovat nově příchozí, se zametají pod koberec. Proč se obtěžovat s přemýšlením o takových věcech, když nově příchozí stejně zase brzy odjedou domů?

Podobné scénáře s „gastarbeitery“ tu už byly. Německo mezi 50. a 70. lety minulého století přivítalo na dva miliony příležitostných dělníků ze zahraničí. Když se ukázalo, že řada z nich chce zůstat natrvalo, vláda se rozhodla, že je nevykopne. Tehdejší kancléř, sociální demokrat Willy Brand, prohlásil, že vyhostit je by bylo „nezodpovědné, nehumánní a zcela neekonomické“. Polská vládnoucí strana by k deportacím nejspíš přistoupila s podstatně menšími rozpaky. Její čelné představitele by nicméně mohly odstrašit náklady a dopad na ekonomiku.

Další chybou je předpoklad, podle něhož si – vzhledem k tomu, že jich je s výjimkou Ukrajinců relativně málo – polští voliči přistěhovalců nebudou všímat. Jenže i malá čísla mohou mít velký dopad. V roce 2019 získalo v Polsku podle think-tanku Polski Instytut Ekonomiczny dlouhodobá víza na 24 tisíc lidí z Nepálu, Indie a Bangladéše. Pro porovnání v 50. letech 20. století přijímala Británie každoročně zhruba 16 tisíc imigrantů z Karibiku. Vzhledem k tomu, že v Británii tehdy žilo 52 milionů obyvatel, mohli ji sotva zaplavit. Na podnícení rasové politiky to však stačilo. Winston Churchill navrhl v roce 1955 volební slogan „Udržíme Anglii bílou“.

Někteří polští představitelé se domnívají, že si s integrací nemusejí moc lámat hlavu, protože Ukrajinci jsou Polákům kulturně velmi blízcí. Vypadají stejně, jsou to převážně křesťané a mluví podobným jazykem. Podobnosti ovšem nikoho dokonale neochrání před předsudky. Bílí, křesťanští, fotbalem posedlí pivaři rozhodně nepředstavovali před příchodem stovek tisíc Poláků v prvním desetiletí nového milénia v Británii vzácný živočišný druh.

Přesto odpor proti imigraci z východní Evropy přiživil podporu brexitu, který obrátil britskou politiku vzhůru nohama. Krajně pravicová polská strana Konfederace vede proti gastarbeiterům křížovou válku. Její předseda otevřeně prohlašuje, že víc než na prosperitě záleží na národní „čistotě“. Zájem zatím vzbuzuje malý: pochod proti Ukrajincům, který v roce 2018 svolala jiná politická strana, přilákal všehovšudy deset lidí. Jenže Polsko už téměř po generaci neokusilo recesi, a kdo ví, co by se mohlo stát, kdyby se ekonomika zadrhla.

Polsko se už každopádně nebude moct dlouho spoléhat na příliv ukrajinských pracovníků. Rostoucí ukrajinská ekonomika a volnější německé imigrační zákony, jež vejdou v březnu v platnost, mohou charkovskou mládež přimět, aby zamířila jinam. Firmy už teď začínají hledat v mnohem vzdálenějších vodách, aby zaplnily díry. Polská personální agentura Personnel Service otevírá pobočku v Singapuru, odkud se chystá organizovat asijskou pracovní sílu. Poláci, kteří proti cizincům něco mají, se obvykle v luxusních jídelnách v centru Varšavy nescházejí. Ale příjezd, řekněme,150 nepálských nebo indonéských dělníků do továrny v městečku ve východním Polsku by jejich pozornost upoutat mohl. Jak mainstreamové západoevropské politické strany už stihly zjistit, prudká etnická změna může domácí politiku vyvést velice rychle z rovnováhy.

Hlasití populisté, tiší globalisté

Nejtypičtějším evropským rysem polské vlády, pokud jde o migraci, je neochota o daném tématu diskutovat, a co je důležitější, obhájit svůj postup. Možná za to může fakt, že současná vláda je ještě pokrytečtější než většina jiných. PIS je jednou z nejméně liberálních evropských vládnoucích stran, a přesto zastává jednu z nejliberálnějších přistěhovaleckých politik. Je to jako skandální tajemství. Když jeden z ministrů připustil, že imigrace je nezbytná pro to, aby mohla polská ekonomika dál šlapat, byl vyhozen. Stejně jako jejich západní sousedé vsadili i Poláci na kombinaci naivity, lsti a naděje, že se věci samy vyřeší. Možná to tak prostě v Evropě chodí. Ale fungovat to s největší pravděpodobností nebude.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Jak se lepí díra po covidu
  • Judista mezi jurtami
Objednat nyní