Jak zlikvidovat (stínovou) banku

Pád finančnické firmy Greensill Capital ilustruje ošemetnost víry ve všemocnou regulaci bankovnictví.

Jak zlikvidovat (stínovou) banku
Šest let strávil Lex Greensill okukováním fíglů u Morgan Stanley a v roce 2011, ve svých pětatřiceti, si založil Greensill Capital. | Profimedia.cz

Jestli jste dosud neslyšeli o Greensill Capital, máte štěstí, že čtete tento text. Mnoho dalších příležitostí mít nebudete, alespoň mimo kriminalistické věstníky. Britská finančnická firma v čele s Australanem Lexem Greensillem, ještě loni zdánlivě ctihodná součást londýnského City, už prakticky neexistuje. Žádná velká škoda to není, ptáte-li se.

V roce 2017 si Greensill Capital koupila za hotové čtyři soukromé tryskáče. „Naše branže je skvělá, ale já létám s Ryanairem,“ komentoval to tehdy skepticky pro list Financial Times člen vedení jednoho z lídrů řečeného trhu.

Zmatení pojmů

Na otázku, o jakou branži a jaký trh tedy jde, není odpověď docela jednoduchá. Supply chain financing se podle České spořitelny překládá jako dodavatelskoodběratelské financování a „řeší mnohdy velmi protichůdné potřeby jednotlivých firem uvnitř dodavatelsko-odběratelského řetězce“. Tak se odborně popisuje stav, za něhož dodavatel chce za dodané zboží (či služby) zaplatit co nejdříve, kdežto odběratel, zákazník, má sklon loučit se se svými penězi co nejpomaleji.

V takovou chvíli může přijít ke slovu třetí subjekt, který za úplatu rychle zaplatí dodavateli (čímž mu často umožní další fungování) a na peníze od zákazníkaodběratele si počká, než se posledně jmenovaný k zaplacení rozhoupe.

Potud je vše jasné – jde o jednoduchou a oblíbenou službu jménem faktoring. Dál se to mírně komplikuje názvoslovím: existuje škola myšlení, podle níž je supply chain financing něco docela jiného než faktoring; naproti tomu Česká spořitelna uvádí faktoring jako jednu z podob dodavatelsko-odběratelského financování a třeba Financial Times píší, že „supply chain financing je jen hogo fogo název pro starý známý faktoring“.

 

Čert se v tom vyznej, ale nechme detail detailem. Důležité je, že klasický faktoring má jednu nevýhodu: onen subjekt, jenž vstupuje mezi dvě smluvní strany, dá dodavateli peníze formou půjčky kryté onou pohledávkou, již později vyinkasuje. Dodavatelem je přitom často menší firma, které takové aranžmá komplikuje přístup k dalším penězům, protože je – alespoň papírově – „zadlužená“.

Proto existuje možnost, že onen třetí subjekt pohledávku koupí a vymáhá ji od odběratele sám (viz graf). Tradičně takovou práci dělaly banky; ale protože po roce 2008 nastalo období podstatně zpřísněných nároků na bezpečnost bankovnictví, bankám se to přestalo vyplácet. Na trhu tak vnikla mezírka – a ji na scénu přišel zalepit Lex Greensill.

Ochotní kupci

Čtyřiačtyřicetiletý Australan o sobě říká, že měl těžké dětství, protože jeho otec, farmář ve státu Queensland, neustále trpěl zpožděnými platbami zákazníků daleko mocnějších, než byl on sám. To mělo dát prvotní impulz synovu zájmu o finančnictví a faktoring konkrétně. V roce 2001 odešel do Londýna a o čtyři roky později začal pracovat pro investiční banku Morgan Stanley. Šest let tam strávil okukováním fíglů a v roce 2011, ve svých pětatřiceti, si založil Greensill Capital.

Jeho geniální myšlenka až legračně připomíná vznik poslední globální finanční krize: vydělat na tom, že přepustíte riziko někomu jinému. O dva odstavce výše je zhruba popsán způsob, jímž může třetí subjekt pomoci optimalizovat cash flow obou smluvních stran (česky: zařídit, aby žádná z nich nebyla v žádnou konkrétní chvíli švorc). Za tím účelem se v určitém momentu stává onen třetí subjekt vlastníkem pohledávky vůči odběrateli.

A tady je středobod celého onoho byznysu: Greensill si řekl, že z takového dluhu lze snadno vyrobit cenný papír a ten někomu prodat. A také ano; našel ochotné kupce v několika velkých finančních domech v čele s Credit Suisse.

Zpočátku to fungovalo dobře. Greensill získal peníze na rozjezd (z fondu Vision firmy SoftBank lehkomyslného japonského investora Masajošiho Sona vytáhl 1,5 miliardy dolarů) a začal podnikat. Možná si teď řeknete, že když se to nevyplatí bankám, proč – kudy? – se to vyplatí Greensillu? Vtip je v tom, že kdyby byl Greensill bankou, regulátoři by se jeho praxi přísně podívali na příslovečný zoubek. Ale tak tomu nebylo a sebevědomý Australan měl relativně volnou ruku. A dělal s ní věru věci.

Rozčarovaný Bluestone

Záhadu původu zisků Greensillu pomáhá vysvětlit žaloba, již na firmu podal jeden z jejích klientů, uhelný těžař Bluestone. Podle ní měly obě firmy dohodnutou de facto revolvingovou půjčku ve výši 15 milionů dolarů (krytou, dost bizarně, ještě neexistujícími pohledávkami vůči ještě neexistujícím klientům-kupcům). Firmy se už ani neobtěžovaly posílat si oněch 15 milionů tam a zpět; Greensill prostě schválil úplně nové peníze, vyinkasoval 460 tisíc dolarů poplatku a bylo hotovo.

Ty miliony pocházely prostřednictvím dluhopisů z Credit Suisse. Jejich putování z banky do Greensillu bylo podstatně levnější než z Greensillu do Bluestone. Greensill postupoval podle osvědčeného bankéřského vzorce „sám si půjčovat krátkodobě a levně, kdežto ostatním půjčovat dlouhodobě a dráže“. Jak to, že Bluestone na něco takového p řistoupil, ptáte se? To právě je předmětem jeho žaloby: lidé z Greensillu uvedli lidi z Bluestonu v omyl neformálním příslibem, že se na popsaný typ financování mohou spolehnout až do doby, kdy bude jejich firma moci původních 15 milionů splácet.

Tak to chvíli fungovalo – ale když v roce 2018 začalo jít do tuhého, Greensill najednou žádal svých 15 milionů zpět. Bluestone je pochopitelně neměl a všichni zúčastnění byli nahraní.

Greensill našel tou dobou spojence v indickém oceláři Sandžívu Guptovi. Jak přesně se oba muži dohodli, osvětlí až vyšetřování, ale je zřejmé, že některé Guptovy firmy byly tou dobou zle zadlužené a Ind se potřeboval těch dluhů zbavit. Greensill potřeboval hotovost. Greensill začal řadě Guptových firem poskytovat své služby, přičemž často obsluhoval transakce mezi firmami, které Guptovi patřily všechny.

Díky tomu aranžmá mohl Greensill najednou manipulovat s hotovostí v přibližné výši 70 milionů dolarů. Greensill Bank v Německu naopak měla bilanci nacpanou dluhy, kdežto Guptovým firmám se stran zadlužení ulevilo. Tehdy také udivila Australanova firma nákupem čtyř tryskáčů. Na její výplatní pásce se v téže době objevil bývalý ministerský předseda David Cameron; jak vyšlo minulý týden najevo, lobboval za firmu u kabinetních exkolegů ještě loni. Může jít o náhodu, samozřejmě – ale vsadíte na to?

Minulá válka

Jak Greensillova tolerance vůči riziku stoupala, začal průšvih vypadat jako otázka času. Došlo na něj letos v březnu. Aby Greensill našel na své riskantní dluhopisy kupce, musely být pojištěné. To známe: proto schytala velký díl průšvihu v roce 2008 pojišťovna AIG, která předtím pojišťovala toxické hypotéky, jen to svištělo.

Greensill využíval mnoha velkých pojišťoven; loni už zbyly jen tři. Největší z nich, japonská Tokio Marine, loni ukončila s londýnskou firmou spolupráci. V reakci na to vycouvala ze spolupráce Credit Suisse. Lex Greensill se ještě pokusil sehnat peníze od investorů – ale už to byl zoufalý pokus. Osmého března požádala firma o ochranu před věřiteli (to už ale na jejích účtech chybělo 200 milionů dolarů, jež z nich Greensill a jeho rodina krátce předtím vybrali). Žádný plán na restrukturalizaci nemá, o naději na nalezení kupce nemluvě. Noviny rozebírají rizika „stínového bankovnictví“. Story je u konce.

My zase doufáme, že – také v rozporu se zkušeností – pád Greensill Capital není prvním poslem špatných zpráv, nýbrž prostě jen ojedinělým příběhem Australana s příliš velkou zálibou v riziku. Protože přece máme Basel III a všechna ostatní nová pravidla, která z finančnictví činí neškodnou činnost. Jako všichni naši předchůdci bojujeme minulou válku.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní