Jak uzdravit planetu? Vyléčený skeptik David Attenborough má návod
Sir David Attenborough, který letos oslavil 95. narozeniny, dokázal ve svých filmech jít na hranu, aby uchvátil miliony diváků po celém světě, a sám se přitom bezděčně stal globální celebritou. Letos vydal svědectví o svém dobrodružném putování i o stavu planety. Nedávno vyšla v českém překladu.
Málokdo natočil opulentnější filmy o přírodě, které ukazují krásu planety, přírodní úkazy a děje, které je jinak obtížené zahlédnout, v tak fotogenické podobě jako on. Nad filmy Davida Attenborougha, z nichž většina vznikla pro britskou veřejnoprávní stanici BBC, se tají dech. Vynikají záběry ze vzduchu i z pod moře, na některé z nich čekal filmový štáb třeba celé týdny, mrzl při nich, nechal se žrát hmyzem či se ocitl v ohrožení života. Záběry, jejichž ulovení stálo miliony liber.
Ve Velké Británii byl Attenborough povýšen do šlechtického stavu, má desítky čestných doktorátů a vyznamenání, bylo po něm pojmenováno více než dvacet druhů rostlin a živočichů od maličkého rybího parazita po vyhynulého dravého vodního ještěra.
Když mluví, lidé mu naslouchají. Jeho poslední promluvou je kniha „Život na naší planetě“, k níž přibyl stejnojmenný film. Kniha není ničím menším než jeho závětí, varováním a zároveň podnětem, co dělat do budoucna, abychom zachránili právě onu krásnou, barevnou a rozmanitou přírodu, kterou se Attenborough po celý život snaží ukazovat veřejnosti. A rozhodně stojí za přečtení: Je stejně výjimečná, jako byl Attenboroughův život. Autor ji pojal nejenom jako svůj životopis, ale také jako svědectví o své činnosti i o měnícím se stavu světa.
Největší omyl lidstva
Své vyprávění začíná ve městě Pripjať u Černobylu, na místě, které museli lidé opustit kvůli výbuchu v nedaleké jaderné elektrárně. Pripjať a Černobyl je tu přitom symbolem, varováním, kam až může lidská nedbalost vůči okolí a přírodě vést a co může zavinit. S mnohem většími následky než měl „pouhý“ výbuch jaderné elektrárny. Zároveň jde i o symbol naděje, toho že život a příroda přetrvá a že máme řešení.
Jako lidstvo jsme „dospěli ke svému největšímu omylu“, ale můžeme ho „ještě pořád napravit“, píše starý přírodovědec. Tím omylem myslí ničení přírody a hlavně globální oteplování způsobené vypouštěním skleníkových plynů do atmosféry.
Attenborough nejprve popisuje svůj vlastní dlouhý život a kariéru a zároveň to, jak nenápadně jsme se dostali do současného bodu, kdy nám hrozí velké klimatické změny, radikální devastace přírody, poškození ekonomiky a možná i vyhynutí. Attenborough, který vždy miloval přírodu, se dostal k natáčení přírodopisných dokumentů „ve správný čas“.
Nejprve zaujal v BBC se svými studiovými pořady o zvířatech, na nichž si stanice otestovala divácký zájem, a pak využil příležitosti, když televize hledala, jak využít barevné vysílání. Peněz bylo dost, zároveň bylo dost nedotčené a nepoznané přírody, rozvíjející se letecká doprava umožňovala snadno cestovat po planetě a zároveň cestování zdaleka nebylo dostupné každému.
Vyústilo to v to, že Attenborough začal točit ohromující dokumenty, které mu získali věrné diváky a ocenění, a to mu později umožnilo natočit další a další, ještě rozsáhlejší pokračování, pokrývající vývoj života a jeho rozmanité formy na celé planetě. Podle mnohých filmařů, pro které je Attenborough vzorem, zřejmě už nikdy nebude nic podobného možné.
Attenborough natáčení i svoji kariéru v knize podává jako dobrodružný román se zajímavými podrobnostmi ze světa zvířat i lidí. Současně s tím, jak jezdil pro světě, si ale všímá, jak docházelo k „degradaci“ naší planety. To v knize ilustruje například tím, že v záhlaví každé z chronologicky řazených kapitol jsou uvedeny údaje o růstu lidské populace, koncentraci uhlíku v atmosféře, tedy hlavního skleníkového plynu ohřívajícího Zeměkouli, a o velikosti zbývající divočiny.
Konkrétně v roce 1954, když Attenborough začínal v BBC byla populace 2,7 miliardy lidí, uhlík v atmosféře byl na úrovni 310 částic na milion částic, zbývající divočina 64 procent, v roce 1989 to už bylo 5,4 miliardy obyvatel, 353 částic a zbývající divočina tvořila jen 49 procent. V roce 2020 žilo na planetě 7,8 miliardy lidí, koncentrace uhlíku byla 415 částic na milion a divočiny zbývalo už jen 35 procent.
Tlumit ekonomiku není nutné
Attenborough přiznává, že si tohoto vývoje dlouho nevšímal a že byl dlouho skeptický k tomu, že vypouštění skleníkových plynů lidmi skutečně způsobuje globální oteplování. Až do roku 2004. Dokonce v sobě potlačoval i to, co dávno věděl či mohl tušit, totiž že ochrana přírody je spíš ochranou velkých ekosystémů než jednotlivých živočichů, ať už jsou tihle tvorové jakkoliv krásní.
Přiznání je to vlastně sympatické, protože autor i proto rozhodně nenadává „klima-skeptikům“ a nepeskuje ostatní, že dělají málo pro ochranu přírody. Jeho cílem je hledat řešení. A to, zcela v souladu se svým zaměřením, vidí nejen v omezení a nakonec téměř zastavení emisí skleníkových plynů, ale také v obnově přírody. Attenboroughovým přáním je odebírat ohromné množství uhlíků z atmosféry rozšířením divočiny, podporou biodiverzity a omezením produkce znovu nepoužitelného odpadu na minimum. Attenborough přitom ale vůbec netvrdí, že je kvůli tomu zcela utlumit ekonomiku, byť píše i o tak zvaném „nerůstu“.
Naopak, technické vynálezy, rozšiřování vzdělání a dosažení vyšší životní úrovně má podle něj spoustu kladů a pomůže nám to rychleji zastavit rychlý nárůst počtu lidí, kteří pak odebírají nadměrný prostor divočině. Pro Attenborougha je to, co se děje s přírodou a klimatem, sice smutné, nebezpečné, ale zároveň podle něj máme právě nyní tu největší příležitost, jak uchovat přírodu, lidstvo i Zemi ve stavu, ve kterém bude v rovnováze a budou ji moc nejen ve filmech ale i v realitě a v mnohem lepším stavu než dnes obdivovat ještě generace našich potomků.
Článek vyšel na webu Ecoista.cz
