Jak učit učitele

Změnit koncepci výuky kantorů by mohlo stát miliardu, soudí Martin Kozel z projektu Učitel naživo 

Jak učit učitele
Martin Kozel | foto Tomáš Novák týdeník HROT

Martin Kozel byl odmala zapáleným skautem a už od druhé třídy chtěl být filmovým režisérem. Debut sice nepřišel, děti, a hlavně jejich budoucnost ale i tak ovlivňuje podstatným způsobem. Z nadačního dítěte České spořitelny se mu podařilo ve spolupráci s kolegou a harvardským absolventem Janem Strakou vykřesat samostatný projekt Učitel naživo, který před třemi lety vyletěl zpod ochranných křídel banky a teď už pevně stojí na svých nohách. Učitel naživo je ve vzdělávací komunitě dáván za příklad tolik potřebné inovace ve školství. 

I když Česká spořitelna zůstala hlavním donátorem, Martin Kozel spolu s Janem Strakou a Kryštofem Vosátkou, který má na starosti vztahy s partnery, (a samozřejmě s celou partou čítající dnes už 30 lidí) dokázali najít podporu i u dalších dárců z řad nadací i úspěšných podnikatelů. Ti všichni věří, že největší změnu a dopad na školství a potažmo společnost bude mít to, když se budou soustřeďovat na děti skrze učitele.  

Učitel naživo je především experimentem či jakousi laboratoří, která má být podhoubím pro systémovou změnu, po třech letech fungování má ale na kontě i desítky konkrétních příběhů učitelů, kterým zmírnil první „držkopády“ za katedrou. Před dvěma týdny poslanci po lítém boji kývli na jednodušší přístup odborníků bez pedagogického vzdělání do škol. Silným argumentem bylo také to, že současné pedagogické fakulty je na cvrkot ve třídě nedokážou připravit. Učitel naživo ukazuje, že pokud se vytvoří dobré podmínky, jde to i jinak. 

Šéf vzdělávacího vesmíru

„Ve vzdělávání je tím nejdůležitějším učitel. Největší smysl má proto pomáhat právě jemu. A to v době, kdy se na svou profesi teprve připravuje. V průběhu životní dráhy má logicky méně času a má už i zažité cesty, které se těžko opouštějí,“ vysvětluje Kozel směr, kterým se vydali. Ze začátku spolupracovali s fakultami, kde narazili na skvělé lidi, ale také na mantinely akademického světa. „Chtěli jsme vyrobit prostor bez limitů, abychom se mohli bavit o tom, co musíme změnit v systému,“ podotýká Kozel.  

Protože ale potřebovali projekt nějak ukotvit, logickou cestou byla akreditace programu, kterým si budoucí nebo už současní učitelé bez pedagogického vzdělání mohou tuto kvalifikaci doplnit, aby naplnili literu zákona o pedagogických pracovnících. Toto „pedagogické minimum“ (dnes doplňkové pedagogické studium) nabízejí většinou pedagogické fakulty, Učitel naživo je jejich alternativou. „My tomu našemu programu říkáme pedagogické maximum. Nabízíme mnohem víc, než pravidla vyžadují,“ dodává Kryštof Vosátka.

Kryštof Vosátka
foto Tomáš Novák týdeník HROT

Cílovou skupinou programu jsou lidé, kteří mají vystudovanou vysokou školu a chtějí učit. Mění kariéru a hledají něco, co by jim dávalo větší smysl. Druhá část zájemců už se vzděláváním něco společného má. Někteří učí, jiní o tom přemýšlejí. Výjimkou ale nejsou ani absolventi pedagogických fakult. Zájem o Učitele naživo je větší, než dokáže uspokojit.

V čem se tedy liší od standardní nabídky?  „Chceme, aby od nás odcházely silné osobnosti, které vědí, čím chtějí být dětem užitečné. Aby si uměly s dětmi vytvořit vztah založený na důvěře a důvěru probouzely mezi dětmi navzájem. Naším cílem je, aby učitelé dokázali zjistit, kde děti jsou, kam je chtějí posunout a jak na to,“ reaguje Martin Kozel. Odpověď Kryštofa Vosátky je prozaičtější: Praxe. Ta tvoří 50 procent programu, čítá téměř 380 hodin během dvou let na minimálně dvou školách. Na pedagogických fakultách si přitom vystačí s deseti procenty.

Učitele musí provázet učitel 

Nejde ovšem jen o počet hodin strávených v „ostrém provozu“ ve třídě, ale hlavně o to, jak je praxe pojatá. V Učiteli naživo tomu říkají reflektovaná praxe – studenta dostane na starost provázející učitel, což je pojem, se kterým současné školství zatím nepracuje, i když v aktuální novele zákona o pedagogických pracovnících už se objevuje. Zatím vágně, ale novela počítá s tím, že by začínající učitel měl mít první tři roky k ruce jakéhosi patrona, který by ho měl na starosti. V pojetí Učitele naživo je provázející učitel tím, od kterého budoucí kolega přebírá postupně odpovědnost za plánování hodin, následně učí v páru, pak se za katedru postaví sám. Zážitky si potom učitel „v záběhu“ přinese do výcviku a spolu s kolegy konzultuje, kudy cesta nevede a co má naopak smysl zkoušet. Nejde tedy zdaleka o to, aby student seděl, pozoroval cvrkot v lavicích a dělal si zápisky.

Právě nedostatek praxe je podle ředitelů základních škol kamenem úrazu současné přípravy pedagogů. Ti si stěžují, že fakulty produkují velmi odborně zdatné učitele, kteří ale neumějí své poznatky dětem předat, neumějí je zaujmout, natož uklidnit rozbouřenou třídu. „Učitel naživo je velmi dobrý projekt. A hlavně potřebný. Vychází z opravdových potřeb a sleduje moderní trendy, a hlavně je spjatý s realitou i praxí. Také je o něj na rozdíl od vzdělávání odborníků neučitelů na různých pedagogických fakultách přirozený zájem, ne zájem vyvolaný povinností,“ říká Jiří Růžička, dlouholetý ředitel prestižního pražského Gymnázia Jana Keplera a současný senátor.

Tím důvodem, proč je na vysokých školách praxe na druhé koleji, bude určitě finanční náročnost, ale nejen ta. Zorganizovat dobrou praxi stojí totiž hodně úsilí a vyžaduje to náročnou organizaci – musí se nejen dobře vybrat spolupracující škola, kam studenta poslat, ale hlavně provázející učitel, který musí mít čas a prostor se budoucímu kolegovi věnovat. I do jeho průpravy se musí investovat, sám by měl procházet mentorským výcvikem. „ Podle nás má stejně důležité postavení jako ten, kdo vede semináře na vysoké škole,“ podotýká Kozel. 

Stačila by miliarda

Není pak divu, že právě praxe tvoří třetinu nákladů na jednoho absolventa programu Učitele naživo. A ty jsou celkově odlišné od nákladů na vysokých školách. Tam se pohybují někde kolem 50 tisíc korun za rok, u Učitele naživo činí zhruba 140 tisíc za rok, student ale platí 38 tisíc za kurz, zbytek jde z peněz donátorů. Nejedná se však jen o praxi. I výuka je trochu jiná. „Naši studenti sami tvoří takovou učící se komunitu, zažívají něco podobného jako žáci ve třídě. Nemáme masové přednášky pro 200 studentů. Hodně věříme na tandemovou výuku, proto míváme dva lektory, ale to všechno má obrovský efekt, takže když zainvestujeme sem, mnohonásobně se nám to vrátí,“ je přesvědčen Kozel.  

Cílem Učitele naživo není udělat masový výcvik pro stovky uchazečů. Během dvou let jím prošlo 70 studentů, 64 se jich na dráhu učitele připravuje. „Mimo jiné chceme ukázat, jak by takové koncepční vzdělávání pedagogů mohlo vypadat v praxi a také kolik by to stálo. Těch 140 tisíc jsou náklady v ,laboratoři‘,  standardně by mohly být náklady o 30 procent nižší,“ podotýká Kozel. Z celkového pohledu ta cena zase tak vysoká není. „Když si představíte, že všechny studenty vzděláváte tímto způsobem, budeme se bavit zhruba o půlmiliardě až miliardě navíc ročně, a to v resortu, který má rozpočet 180 miliard – to zase není tak fatální částka,“ dodává Vosátka.

Bouchat na zavřené dveře  

Zakladatelé Učitele naživo se nezastavili „jen“ u poskytování doplňkového studia a výzkumu. Spolu s pardubickou univerzitou chtěli vytvořit magisterský studijní program, ve kterém by si mohli bakaláři z různých oborů doplnit pedagogické vzdělání, získat intenzivní průpravu, titul a jít učit. Podobný učitelský výcvik absolvoval Kryštof Vosátka, původem středoškolský učitel, v Londýně. „Tam neexistuje ekvivalent pedagogických fakult. Studenti odborných škol si dodělávají jednoroční velmi intenzivní pedagogický kurz, který tvoří z 60 procent praxe. Já jsem tam měl za rok víc praxe než v Česku na pedagogické fakultě za pět let,“ vzpomíná.

 

U nás se to ale zatím nepodařilo – před koncem loňského roku magisterskému programu neudělil akreditaci Národní akreditační úřad. S většinou požadavků se týmu Učitele naživo podařilo vypořádat, u těch na školitele už ale odmítl dělat kompromisy. „Nejde o to, že bychom nesehnali dostatek docentů, doktorandů nebo profesorů. My jsme přesvědčeni, že i tady se musí hluboká teorie potkat s praxí a tu žádný titul nenahradí. Musíme se dívat i na smysl celé té věci,“ vysvětluje Martin Kozel. V tuto chvíli podle něho nemá smysl „bouchat na zavřené dveře“, i když tím Učitel naživo přišel o 30milionový grant přislíbený od ministerstva školství.

Na mnohem víc dveří bude muset klepat mnohem víc lidí, aby se ledy pohnuly. Třeba se to povede. Okolo Učitele naživo se rodí „komunita vzdělavatelů“, která možná bude mít sílu něco změnit. Přidala se i organizace Otevřeno, jež vznikla jako iniciativa studentů pedagogických fakult. „V prosinci jsme uspořádali první setkání. Mysleli jsme, že nás bude tak dvacet, a přihlásilo se sto lidí ze třinácti fakult a osmi univerzit,“ dodává Vosátka.

 

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní