Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Jak se Ukrajinci vyhýbají vojenské službě
Jsou jich tisíce a dělají vše pro to, aby nemuseli bojovat. Motivuje je strach i odpor k válce.
Cestující čekají v ranním šeru na nádraží v pohraničním ukrajinském Čopu na vlak do Záhonů, třináct minut jízdy vzdáleného maďarského města. Odtamtud se můžete vypravit do Budapešti a pak dál do světa. Před nádražím vypíná hrudi četa vojáků při oslavách Dne ukrajinské vlajky. Ne všichni Ukrajinci se však hrnou do zbraně. Tisíce jich utekly do zahraničí, nikdo netuší, kolik vlastně.
Ve frontě stojí zhruba 130 lidí, jen dvacet z nich nejsou ženy. Muži ve věku osmnácti až šedesáti let nesmějí opustit Ukrajinu, pokud nemají nárok na výjimku. Čtyři z čekajících jsou mladí kluci, kteří vypadají, že budou brzy slavit osmnáctiny. Aby se vyhnuli riziku mobilizace, musejí včas odjet.
I po dovršení plnoletosti samozřejmě někteří muži najdou způsob, jak utéct, legálně či nelegálně. Prezident Volodymyr Zelenskyj proto 11. srpna oznámil, že propustí šéfy oblastních armádních odvodových center, kteří jsou obviněni z toho, že prodávali cestovní povolení až za deset tisíc dolarů. „Korupce za války je vlastizrada,“ láteřil Zelenskyj.
Na tom se nechci podílet
V Užhorodu na Zakarpatské Ukrajině nedaleko slovenských hranic lituje pětadvacetiletý Oleksij, že v den ruské invaze neutekl spolu se svým bratrancem. „Válka legalizovala vraždění,“ říká, „a já se na tom nechci podílet.“ Několik dní váhal a pak už bylo pozdě na to, aby odjel legálně. Protože studenti jsou z mobilizace vyjmuti, zapsal se na druhé vysokoškolské studium. To si ale bude muset zaplatit: na Ukrajině je zdarma pouze studium prvního vysokoškolského titulu.
Podle Dmytra Tužanského, ředitele užhorodského think-tanku Institut pro strategii střední Evropy, je počet potenciálních odvedenců, kteří se zapsali na vysoké školy, „masivní“. Dalším ze způsobů, jak se vyhnout mobilizaci, je zaregistrovat se jako osoba pečující o nemohoucího člena rodiny – ať už dotyčný pomoc skutečně potřebuje, nebo ne. Domluvený sňatek s postiženou osobou je další varianta. Mezi další lsti patří „odluka“ partnerů, při které získá muž do výhradní péče děti.
Od začátku invaze bylo při přechodu ukrajinských hranic zastaveno na 6100 mužů, kteří se pokoušeli dostat ven na padělané dokumenty nebo falešná povolení, říká mluvčí čopského oddělení ukrajinské pohraniční stráže, plukovnice Olena Tračuková. Jejich počet s každým týdnem mírně klesá.
Pohraničníci se aktuálně soustřeďují na chytání Ukrajinců, kteří se pokoušejí proklouznout mimo hraniční přechody. Od začátku invaze takto lapili na 13 600 osob. Plukovnice Tračuková se nicméně domnívá, že jen v čopské oblasti připadne na každého muže zadrženého při pokusu o opuštění země jeden další, kterému se utéct podaří.
Třetí skupinu tvoří ti, kteří jsou zadrženi ještě dřív, než se stihnou dostat na hranice – na kontrolních stanovištích nebo v autobusech a na nádražích, protože jejich historka není zkrátka uvěřitelná. Místní, zaměstnanci autobusových linek a železničáři mají oči na stopkách a potenciální útěkáře před vojenskou službou udávají pohraniční stráži.
Chytit můžou, pustit musí
Oleksej zvažoval, že by přešel hranice, ale převaděč si podle něj účtuje pět tisíc dolarů. Podle něj je šance na úspěch za takovou sumu příliš nízká. Někteří se místo toho pokoušejí naplánovat trasu na mobilu, ale cestou se ztratí, protože v odlehlých pohraničních oblastech není internetový signál, vysvětluje plukovnice Tračuková. K dnešnímu dni bylo nalezeno devatenáct utonulých osob v pohraniční řece Tise, oddělující Ukrajinu od Maďarska a Rumunska.
Muži chycení při pokusu o přechod hranic mohou dostat pokutu, ale do vězení nejdou. Ti, kteří jim pomáhají, vězení naopak riskují. Použití padělaných dokumentů je trestný čin, ale nelegální překročení hranic ne. Pokud muži uspějí, sousední země je zpět nepošlou. V první fázi po invazi vedl podle plukovnice Tračukové ty, kdo se snažili utéct, strach.
Teď se podle ní polovina snaží najít práci. Odpírači vojenské služby však musejí žít ve strachu, že je verbíři chytí a odvedou násilím. Dvaačtyřicetiletý hudebník Ivan z Užhorodu zvažoval zkraje invaze, že se nechá odvést, ve chvíli, kdy se začaly z fronty vracet rakve, ale názor změnil. Říká, že teď žije v neustálém strachu, že jej povolají: „Jako bych neustále visel na vlásku.“
© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
