Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Jak se otravnými kolegy a nefungujícím IT oddělením nenechat dohnat k zuřivosti
Rozčilují vás zdánlivě nevinné zvuky a zvyky kolegů? Možná trpíte misergonií
Nedávno zveřejněná vědecká studie uvádí, že až každý pátý Brit trpí „misofonií“, což je neurologická porucha, při níž určité zvuky člověku způsobují enormní utrpení. Pokud dokážete poslouchat, jak váš partner či partnerka chroupá jablko, a nepocítíte nesnesitelné nutkání dát se rozvést, pravděpodobně misofonií netrpíte. Můžete však mít podobný problém, který se nejčastěji projeví na pracovišti. „Misergonie“ (také se jí říká kancelářská zuřivost) je pojmenování určené pro nepříčetný vztek, který mohou vyvolat jisté – vcelku nevinné – aspekty kancelářského života.
Pozor, zkouška
Stejně jako v případě misofonie může misergonii spustit nějaký zvuk. Běžně to bývá například zkouška požárních hlásičů. „Prosím pozor, prosím pozor,“ začne hulákat hlas, který jednoduše nemůžete přeslechnout. „Toto je zkouška,“ řve na vás, aby vám dal na srozuměnou, že vaši pozornost ve skutečnosti vůbec nepotřebuje. Následuje další hulákání a pronikavé, uši rvoucí zvuky. A pak, což člověka vytočí ze všeho nejvíc, vám ten hlas pěkně od plic poděkuje za pozornost. Zní to asi stejně, jako kdyby vám ve vězení poděkovali, že jste si jejich zařízení vybrali k pobytu. Když je po všem, napadne vás, že by nebylo od věci, kdyby všechno kolem vzplálo.
Jiné zvuky nejsou tak invazivní, ale to neznamená, že by byly méně otravné. Cvakající klávesy jsou běžnou kulisou ve všech kancelářích. Ale v každé kanceláři se najde pár agresivních klovalů, jejichž cílem patrně není stvořit nějaký dokument, ale zničit kancelářské vybavení dřív, než se ho stvořit podaří.
Dalším spolehlivým spouštěčem bývají nejrůznější verbální tiky. „Tohle už tady sice zaznělo,“ prohlásí překvapivě mnoho lidí, aby vzápětí skutečně zopakovali něco, co už opravdu zaznělo. Proč na rovinu neřeknou „Je mi jedno, že marním váš čas“?
Drobné IT problémy jsou každodenní součástí kancelářského života, ale některé z nás mohou totálně zdeptat. Třeba tiskárna, v níž se neustále zasekává papír. Konstrukce řečené tiskárny, která vyžaduje, abyste otevřeli každá dvířka a vysunuli každý šuplík, než se ji vůbec můžete pokusit restartovat. Sluchátka, která zásadně nefungují. Nebo myš, která to v ten nejnevhodnější moment zabalí. Kurzor dělí dva centimetry od tlačítka zapnutí mikrofonu při telekonferenci; pohnete myší, abyste ho na něj namířili, když na vás zrovna přijde řada, a nic se nestane. Rázně s myší zakvedláte, ale pořád se nic neděje. Buď vám zamrzl kurzor, nebo došla baterka v myši. „Pořád to máš ztišené,“ radí kolega ochotně. Nastalé ticho neomylně někdo vyplní: „Tohle už tady sice zaznělo…,“ začnou.
Peklo hromadné pošty
A pak je tady v e-mailu možnost „Odpovědět všem“. Všechno začne vcelku nevinně – někdo požádá o pomoc s nějakým problémem. Přijde jedna dvě odpovědi a vám se sevře žaludek, protože pochopíte, že tu žádost o pomoc dostala celá firma. Najednou se utrhne lavina. Jako kdyby náhle nezáleželo na ničem jiném než na vyslovení názoru na tu jedinou otázku. Uzávěrky se nestíhají. Mléko v lednici kysne. Hosté na recepci vyrážejí dokoupit zásoby, protože veškerý personál se zcela věnuje té jedné zásadní otázce. Přicházejí odpovědi na odpovědi a odpovědi na odpovědi na odpovědi. Už nemůže být řeč o nějakém vlákně, tohle je provaz. A všichni se výborně baví.
Stranou zůstává jen mlčící, trpící skupinka, pro niž je každá další zpráva v e-mailové schránce jako rána kladivem do duševní pohody. Kolik ještě minut může jedna organizace promrhat na takovém nesmyslu? Proč to nekončí? A když prvotní vlna odpovědí opadne, můžete si být jistí, že je opravdu po všem? Vždycky je tu možnost, že někdo, kdo si předtím musel někam odběhnout, se vrátí k počítači a celý ten mumraj spustí nanovo.
Každý člověk má vlastní spouštěče, zdánlivé drobnosti, na něž je mimořádně citlivý. Může to být třeba člověk, který pořád nechápe, že musí na Slacku někoho otagovat, aby mu přišlo avízo o zprávě. Mohou to být zavírající se dveře narvaného výtahu, mezi něž se náhle vplíží čísi ruka a hlas se zeptá: „Vejdu se ještě?“ (Jasně, jestli nejste větší než svišť.) Může to být něčí mimořádně těžkopádná chůze nebo ještě těžší parfém. Může to být něčí nechutný zvyk neustále něco „procesovat“. Může to být, upřímně, cokoli – což znamená, že to pro některé kolegy klidně můžete být vy sami.
Na misergonii neexistuje žádný lék. Kancelář je prostředí, které nutí rozmanité lidi k soustavnému fungování v těsné blízkosti, všechny jejich zvyky, zvuky a zvláštnosti se mohou pro někoho stát něčím důvěrně známým a uklidňujícím, ale pro jiné nesnesitelně protivným. Uniknout se tomu dá jen tak, že odejdete domů, zavřete za sebou dveře a zjistíte, že se vaše drahá polovička zrovna s chutí zakousla do jablka.
© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
