Jan Bělíček zkoumá aktuální společenská témata pohledem současné literatury
Hučení murmuru. Tak popisuje publicista Jan Bělíček naši současnost, ve které je tak těžké se zorientovat. Jak se vymanit z chapadel krize, prchavosti, nejistoty, úzkosti, polarizace a chaosu, jež procházejí všemi vrstvami společnosti? Bělíček navrhuje společně se podívat, jak na naši lidskou situaci nahlíží současná světová literatura. Vždyť literární i jiná umělecká díla vždy odrážela ducha doby, zpracovávala ožehavou společenskou, politickou i intelektuální problematiku a tak říkajíc nastavovala lidstvu zrcadlo. Současná beletrie nás může v mnohém poučit o nás samých.
Jan Bělíček (1986), novinář a literární kritik, ve svých článcích zkoumá fenomény na rozhraní mezi uměním, společností a politikou. Kniha V chapadlech murmuru s podtitulem Jak číst literaturu krize vznikla jako knižní podoba stejnojmenného literárního podcastu, který na přelomu let 2019 a 2020 začal publikovat na platformě pro vizuální umění Institut úzkosti. Jedná se o jeho ryze subjektivní výběr, v němž se soustřeďuje na multikulturní a ekologické problémy, krizi identity a genderu, otázky sociální nespravedlnosti a následky toxického chování. Pokud vám tato témata nic neříkají, asi knihu raději ani neotvírejte, mohla by u vás vyvolat pobouření a místy i pocit hnusu. Nevadí-li vám však přemýšlet o krizi dnešní doby, poskytne vám Bělíčkova kniha dobrý přehled o současných světových autorech a jejich pohledu na věc.
Dokonale depresivní psaní
Rádi čteme fikci, protože nám pomáhá uniknout z reality, která může být buď v určitém ohledu nepříjemná, až nesnesitelná, nebo naopak všední a nudná. Co když je ale realita dnešního světa natolik bláznivá, že i fikce za ní pokulhává? I proto se v současné literatuře čím dál více prosazuje autobiografický román a autofikce, které z čistě subjektivních pozic přinášejí nezpochybnitelnou výpověď jednoho člověka o skutečnosti. „Pokud okolní realita – stejně jako hájemství fikce – působí neautenticky a uměle, je potřeba se opřít o tu jedinou věc, kterou máme alespoň trochu pod kontrolou – o subjektivní zakoušení reality.“ (s. 28) Mezi čelné představitele autofikce patří norský spisovatel Karl Ove Knausgård se svým cíleně antiliterárním dílem Můj boj, v němž na třech tisících stránkách popisuje svůj vlastní život až do těch nejmenších a nejvšednějších detailů. Říkáte, že by vás číst takovou knihu nebavilo? Jak je tedy možné, že se Můj boj stal bestsellerem?
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot