Vybrané články
z týdeníku The Economist

Jak obhájit politickou vraždu v 21. století

Vraždy protivníků v zahraničí mohou zcela rozvrátit vztahy států. Proč si je objednávají demokracie i diktatury a proč jich přibývá?

ilustrační foto | Profimedia.cz

Vražda Hardeepa Singha Nijjara, sikhského separatisty, kterého v červnu zastřelili v Kanadě, vyvolala dramatický spor mezi Kanadou a Indií. Zároveň vrhla ostré světlo na jedno zubaté ostří světového nepořádku: nájemné vraždy. Zabíjení disidentů, teroristů a politických i vojenských představitelů je staré jako politika sama, zdá se však, že počty obětí stoupají. Ukrajina a Rusko se snaží vzájemně si zlikvidovat vedení. Za evropskými hranicemi využívá v zahraničí svůj vliv nová skupina sílících mocností včetně Saúdské Arábie a Indie, jimž se ani trochu nelíbí západní dvojí metr při posuzování státem sponzorovaných vražd. Díky moderním technologiím včetně dronů nebylo pro státy nikdy snazší odstranit někoho na dálku.

Přestože je čím dál jednodušší někoho zabít a dost možná dochází k vraždám i častěji než dřív, reakce na ně zůstává stejně nejednoznačná jako kdykoli předtím. Ruská vražda bývalého agenta KGB Alexandra Litviněnka v Británii v roce 2006 vyvolala bouřlivou reakci a vedla k sankcím. Po děsivé likvidaci Džamála Chášukdžího, saúdskoarabského novináře žijícího v Americe, v roce 2018 prohlásil Joe Biden, že by se mělo se Saúdskou Arábií zacházet jako s vyvrhelem. Loni si ale ťukl pěstí se saúdskoarabským korunním princem a de facto vládcem země Muhammadem bin Salmánem a dnes se ho pokouší přesvědčit, aby se usmířil s Izraelem. Indie mezitím popírá jakoukoli účast na Nijjarově úmrtí a je možné, že se vyhne jakýmkoli vážnějším následkům. Nejlidnatější země světa je pro Západ důležitá jako ekonomický partner i jako geopolitická protiváha Číny. Podobné rozpory odrážejí dlouhodobé morální a právní bludiště kolem státem posvěcených vražd.

Bible sice velebí izraelitu Ehúda za zabití krále Eglóna, „nesmírně tlustého“ a tyranského vůdce Moábských, zároveň ale káže poslušnost autoritám, neboť „vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle“. Vražda ve smyslu likvidace prominentní osoby z politického důvodu a bez soudního procesu v sobě nese prvky zrady. Dante umístil vrahy Julia Caesara do nejhlubšího kruhu pekla spolu s Jidášem a jejich těla ožírá Lucifer. Státy přesto v zahraničí cíleně zabíjejí své významné nepřátele – z různých důvodů a různými způsoby. Studie, kterou v roce 2016 zveřejnili Warner a Jonathan Schillingovi, obsahuje výčet čtrnácti možných důvodů pro politickou vraždu, od pomsty přes oslabení nepřítele až po zničení konkurenční země.

Spolehlivá data ohledně vzorců atentátů a jejich důvodů se vzhledem k tomu, jak obtížné je identifikovat oběti a pachatele, shánějí jen velmi těžko. Mezi lety 1875 a 2004 bylo podle studie Benjamina Jonese a Benjamina Olkena zveřejněné v roce 2009 v American Economic Journal zaznamenáno na 298 pokusů o atentát na národní vůdce. Od roku 1950 je téměř v každých dvou letech ze tří zabit nějaký státní představitel.

Válka jinými prostředky

Podle Roryho Cormaca z britské University of Nottingham dokazuje střelba v Kanadě oslabení mezinárodních pravidel proti atentátům: „S každou další významnou vraždou se tabu o něco víc obrousí,“ vysvětluje. Zmiňuje dva důvody: autoritářské režimy „nestydatěji“ vyzývají liberální normy a fakt, že se k cíleným likvidacím uchylují demokracie, „dodává odvahu dalším státům“. Jiné faktory, například to, jak snadné je dnes cestování nebo použití dronů umožňujících sledování a útok na velkou vzdálenost, problém nejspíš dál zhoršují. Amerika během let zabila s využitím dronů tisíce údajných džihádistů a s nimi i řadu civilistů.

„Atentát nikdy nezměnil běh dějin,“ poznamenal britský politik Benjamin Disraeli po vraždě Abrahama Lincolna. Některé vraždy však mohou mít dramatický dopad. Náboj vypálený srbským nacionalistou, který připravil v červnu 1914 o život rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda, odstartoval první světovou válku. Atentát v sobě nese riziko odvety: jak Mike Pompeo, tak John Bolton, tedy bývalý americký ministr zahraničních věcí a bývalý poradce pro národní bezpečnost, se údajně měli stát terči íránského pokusu o vraždu. Podle britské kontrarozvědky MI5 Írán „hodlá unést, nebo dokonce zabít obyvatele Británie, případně osoby zde sídlící, považované za nepřátele režimu“.

Potřít novičokem nebo VX

Když dojde na metody, Rusové rádi tráví. Jejich agenti zavraždili Litviněnka radioaktivním poloniem. V roce 2018 málem připravili o život dalšího bývalého špiona Sergeje Skripala a jeho dceru Julii nervově paralytickou látkou novičok. Jedy jsou oblíbené i u Severokorejců. Postaraly se o likvidaci Kim Čong-nama, nevlastního bratra současného vůdce Kim Čong-una. Kim Čong-nam zemřel poté, co ho na kualalumpurském mezinárodním letišti v roce 2017 potřeli smrtící neurotoxickou látkou VX.

Američané dávají přednost bombám a nábojům. Speciální jednotka vtrhla v roce 2011 do pákistánské skrýše Usámy bin Ládina a vůdce al-Káidy zabila. Při útoku americkým dronem zahynul v Kábulu v roce 2022 jeho nástupce Ajman az-Zawáhirí. A další dron dostal na bagdádském letišti v roce 2020 velitele íránských elitních jednotek Kuds Kásema Solejmáního.

To vše navzdory tomu, že v roce 1961 řekl John F. Kennedy svému poradci, že s atentáty nesouhlasí: „Nemůžeme se do takových věcí zaplétat, jinak se z nás všech stanou terče.“ Amerika se nicméně do takových věcí v počátcích studené války rozhodně zaplétala. Odhalení jejích pokusů o zabití například Fidela Castra na Kubě (neúspěšně) a Rafaela Trujilla v Dominikánské republice (úspěšně) vyvolalo vlnu protestů. Gerald Ford v roce 1976 vydal vládní nařízení, podle něhož by se žádný zaměstnanec americké vlády neměl „podílet na atentátu nebo osnovat spiknutí za účelem jeho realizace“.

K zabíjení v zahraničí pořád dochází. Podle Luky Trenty z velšské Swansea University se autokratické režimy po podobných úkladných vraždách – více či spíše méně uvěřitelně – hájí tím, že ony s nimi neměly nic společného. Demokracie jako Amerika se naopak pokoušejí zahalit „cílené likvidace“ údajných teroristů do hávu jakési legálnosti.

Charta OSN nařizuje všem členům „vystříhat se ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly proti územní celistvosti i politické nezávislosti kteréhokoli jiného státu“. Zároveň uznává „v případě ozbrojeného útoku základní právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu“.

Právníci zabývající se mezinárodními lidskými právy na to mají jasný názor. V čase míru jsou atentáty a cílené likvidace nezákonné. Ve válečném stavu mohou být přípustné v závislosti na tom, zda k nim dochází v souladu s válečným právem. Ukrajinci útočí na ruské vojenské velitele stejně, jako Spojenci v roce 1943 nad Šalamounovými ostrovy sestřelili letadlo, na jehož palubě cestoval japonský admirál Isoroku Jamamoto.

Mimosoudní popravy

A co mezinárodní terorismus, jenž jako by se nacházel kdesi mezi běžným zajišťováním bezpečnosti a válkou? Podle Mary Ellen O’Connellové z americké University of Notre Dame „žádná šedá zóna neexistuje“ a v rámci mezinárodního práva se země musejí vypořádat s terorismem běžnými nástroji bezpečnostních složek včetně mezinárodní spolupráce a extradice; cílené zabíjení označuje za „mimosoudní popravy“.

Amerika, byť nejen ona, nicméně usiluje o větší právní svobodu jednat. Jednou z cest je omezení státní suverenity. Vojenská akce na území cizího státu je podle této interpretace přípustná v případě, že daný stát „není ochoten či schopen“ zabraňovat teroristickým činům. Několikrát také Amerika označila oblasti v zahraničí za „území aktivního nepřátelství“, kde mohly následně americké ozbrojené síly volně působit.

Další cestu představuje rozšíření práva na sebeobranu. V prvním kroku se oznámí, že se jedná o reakci na útok státních i nestátních aktérů. Pak následuje vyhlášení práva na „preventivní sebeobranu“, jež zemi umožní zabránit s použitím síly „bezprostřední“ hrozbě útoku. Nejčastěji přijímaná definice uvádí, že hrozba by měla být „bezprostřední, drtivá a neměla by ponechávat možnost výběru prostředků ani poskytovat čas na rozmyšlenou“. I to se však dá do jisté míry ohýbat.

V roce 2001 zašel prezident George W. Bush ještě o něco dál a pracoval s ideami předcházení a prevence jako ospravedlnění použití síly ještě předtím, než se hrozba zvládla „plně zformovat“. Administrativa Baracka Obamy redefinovala význam slova „bezprostřední“. Obamův ministr spravedlnosti Eric Holder prohlásil, že je potřeba brát v úvahu nejen blízkost hrozby, ale také „okno příležitosti, kdy lze jednat“. Velkou část takového uvažování si Amerika vypůjčila od Izraele, jehož Nejvyšší soud v roce 2006 rozhodl, že v případě teroristů není „klid mezi nepřátelskými akcemi ničím jiným než přípravou na další nepřátelskou akci“.

Americký postup posloužil podle Trenta jako příklad pro rozvolnění těchto pravidel v Británii, Austrálii a ve Francii. O’Connellová se nicméně domnívá, že tím vším Západ jen poskytl sám sobě práva, která ovšem ostatním odpírá: „Řád založený na pravidlech porušujících mezinárodní zákony.“

Izraelizace Indů

Indie se může ohradit – jak to ostatně dělá vládě nakloněný tisk –, že Nijjarova vražda splňuje parametry západní představy boje s terorismem. Sikhský separatismus vedl v minulosti ke krveprolití, v neposlední řadě k atentátu na premiérku Indiru Gándhíovou v roce 1984 a v následujícím roce k bombovému útoku na letoun Air India na lince z Montrealu do Londýna. Přestože sikhské násilí v zásadě ustalo, může se kdykoli znovu rozhořet. Indie tvrdí, že se Nijjar podílel na násilných aktivitách, a vypsala odměnu za jeho dopadení. Z jejího pohledu představuje neochota Západu došlápnout si na sikhský separatismus hrozbu. Vláda v Dillí místo toho tvrdí, že s Nijjarovou smrtí nemá nic společného. Pokud jde o spolupráci bezpečnostních složek obou států, ta je dost komplikovaná, protože Indie v zemi čím dál víc osekává demokratické svobody.

Provést na dálku podobnou operaci není nic snadného. Potřebujete k tomu zdroje a znalosti nutné ke sledování cíle, musíte zorganizovat samotný útok a vyhnout se zatčení. Indičtí špioni mají možná pocit, že kráčejí ve stopách těch amerických a izraelských jako drsní ochránci demokracie. Někteří hovoří o „izraelizaci“ indické rozvědky, takzvané Výzkumné a analytické skupiny (RAW). Pokud se však ukáže, že se místo k pacifikování jasných bezpečnostních hrozeb uchýlila k likvidaci politických nepřátel, stane se z RAW stejná temná tvář domácí represe, jakou představují ruští a saúdskoarabští špioni. Atentáty totiž dokážou velice dobře přitáhnout pozornost světa k brutalitě režimů, jež je objednávají.