Důchodová reforma musí být na sílu. Dobrovolnost nemá smysl, kdo si nechce spořit, ať ze systému vystoupí

Proč si Češi na důchod spoří směšné částky? Jsme národ s averzí na riziko, říká hlavní analytik Hrot24 Miroslav Zámečník s tím, že není jiná cesta, než aby bylo spoření povinné.

Proč si Češi na důchod spoří směšné částky? Jsme národ s averzí na riziko, říká hlavní analytik Hrot24 Miroslav Zámečník s tím, že není jiná cesta, než aby bylo spoření povinné.

Celý článek
0

Praha nestaví a je drahá. Investory teď více lákají Brno a Ostrava

Levnější pronájmy i zatím nevyužité lidské zdroje. Krajská města jsou stále zajímavější pro firmy, které hledají klidnější lokality nebo hodlají expandovat do regionů.

Levnější pronájmy i zatím nevyužité lidské zdroje. Krajská města jsou stále zajímavější pro firmy, které hledají klidnější lokality nebo hodlají expandovat do regionů.

Celý článek
0

Tři zajímavé patenty Apple, které by mohly brzy spatřit světlo světa

Prohlédněte si několik unikátních patentů společnosti Apple, které mají naději, že se v blízké budoucnosti stanou samostatným produktem či jeho součástí.

Prohlédněte si několik unikátních patentů společnosti Apple, které mají naději, že se v blízké budoucnosti stanou samostatným produktem či jeho součástí.

Celý článek
0

Jak jsem se mýlil v lidech aneb Konec příliš omylného prezidenta

Zemanův instinkt v dobývání moci je na to, aby se o něm jednou děti učily ve škole, příliš málo

Jak jsem se mýlil v lidech aneb Konec příliš omylného prezidenta
Miloš Zeman | foto Profimedia.cz

Když se minulou středu o půlnoci Brána gigantů na Pražském hradě symbolicky zabouchla za deseti lety prezidentování Miloše Zemana, minimálně polovina populace v Česku si řekla: „Konečně.“

Takto smutně skončila politická kariéra muže, který toužil zapsat se do dějin této země minimálně stejně velkými písmeny jako dva jeho hradní předchůdci a prakticky vše, co pro to udělal, udělal špatně.

Jak jsem se mýlil v lidech…

Když před dvaceti lety po konci svého premiérování odjel objímat stromy na Vysočinu, napsal tam knihu Jak jsem se mýlil v politice. Měla se spíše jmenovat Jak jsem se mýlil a budu mýlit v lidech. Bylo to o zkušenosti, jakou udělal s mladým a nesmírně ambiciózním koloťukem Stanislavem Grossem a jindřichohradeckým archivářem Vladimírem Špidlou, které vytáhl za sebou vzhůru do politiky a oni ho pak zařízli v prezidentské volbě v roce 2002. Tehdy ještě poslanci a senátoři zvolili na Hrad Václava Klause, který podle všech stranických propočtů neměl mít šanci. Grossovy pozdější eskapády a Špidlův diletantismus pak Zemanovo pozdní prozření potvrdily, ale nevedly k poučení.

Kupodivu tenkrát po konci premié­rování nepochopil, že chybu udělal i s ­Miroslavem Šloufem, bývalým komunistickým a svazáckým funkcionářem, kterého učinil svým nejbližším spolupracovníkem.

Šlouf patřil k těm, kteří uměli v devadesátkách zařídit takřka cokoli právě díky svému vlivu na Miloše Zemana, a vědělo se to o něm po všech koutech vlasti. Byl za mnoha nedobrými rozhodnutími tehdejší Zemanovy vlády a byl celkem právem démonizován i se svým dobrodincem, a stál tak na počátku rozdělení společnosti na část, která Miloše zbožňuje, a tu, která ho nenávidí.

… a přivedl Mynáře s Nejedlým

Jenže nadmíru sebestředný expremiér na penzi Šloufovu problematičnost zjistil až po letech, kdy mu Šlouf až lidsky dojemně pomáhal snášet osud exulanta na Vysočině. Možná proto, že ho právě k tomu dál potřeboval. Zařízl ho v okamžiku kandidatury v prvních přímých prezidentských volbách.

To by bylo celkem pochopitelné, kdyby ho nevyměnil za Vratislava Mynáře a Martina Nejedlého, což byla a je úplně stejná krevní skupina, jen o několik cenových tříd nižší. Jejich hokynaření na Hradě právě skončilo vypitým skladem alkoholu v Lánech, stromky z Lánské obory, trapným skartováním utajovaných dokumentů a trofejními jeleny zadara.

Ale Miloš Zeman se nemýlil jen v lidech. Kromě nejbližších spolupracovníků to byl třeba poslední výběr guvernéra ČNB. To by se mu ještě dalo odpustit. Horší bylo, že se mýlil ve své politice jak v době premiérování, tak v prezidentské funkci. V té se především domníval, že mu přímá volba dává pravomoci nad ústavním rámcem této země. Projevil se tak hned v roce 2013, kdy si jmenoval Rusnokovu vládu proti vůli Sněmovny, a pokračoval v tom i v dalších letech, když zasahoval do vládnutí nad rámec svých skutečných kompetencí.

Dal tak najevo to, v čem se naopak nikdy v kariéře nemýlil. Jeho instinkt v dobývání moci je však na to, aby se o něm jednou děti učily ve škole, příliš málo.