Esej: Jak jsem hledal peklo

Je tu ticho, absolutní ticho. Ne ticho, jaké lze „slyšet“ třeba v šumavských lesích, kde praská dřevo, zpívá pták a bublá potok. Tady, v sedle mezi vrcholy sesterských tenerifských sopek Pico del Teide a Pico Viejo, žádné dřevo neroste, nelétají tu ptáci, a dokonce ani hmyz. Jsou tu jen sopečné vyvřeliny a klid.

Dvě okolnosti však napovídají, že ticho je pouze zdánlivé. Zaprvé, jen pár stovek metrů náročného výstupu odtud ticho končí a začíná tenerifská obdoba přeplněného vrcholu Sněžky nebo beskydských Pusteven. Kousek pod vrcholem Teide, s 3718 metry nejvyšší hory Španělska, končí lanovka. Ta zhouba všech pohoří chrlí do horského klidu davy pupkatých Rusů v žabkách, italské dámičky s kabelkami a jejich výrazně mladší partnery v mokasínách a růžových polotrikách. Nikdo z nich by se sem vlastními silami z pláží a diskoték dole pod mraky nedostal, a pokud by se o to pokusil, nejspíš by kvůli nevhodnému „outfitu“ odpadl už po pár kilometrech.

Je tu však ještě jedna tvář zdánlivého sopečného ticha, mnohem děsivější než vysokohorští pseudoturisté. Na západě se z jinak zcela rovné hladiny mraků pode mnou zvedá směrem k nebeským výšinám hora kouře. Tam někde zaplavuje už několik týdnů vulkán Cumbre Vieja masami žhavé lávy sousední ostrov La Palma a přeměňuje turistická letoviska v pustinu. Stejně jako Teide měnila mnohokrát v minulosti podobu Tenerife a bylo jí celkem jedno, zda jí v cestě stojí lesy, domy či lidé. Tam nahoře v absolutním klidu tak cestovatel pochopí fantazii předků, kteří právě na podobných místech předpokládali vstup do podsvětí, temné říše nelítostných démonů a věčného utrpení.