Vybrané články
z týdeníku The Economist

Izraelsko-palestinský konflikt: Dva státy, nebo jeden?

Mírový proces se stal překážkou pokroku v jednáních Izraele a Palestinců.

Izraelsko-palestinský konflikt: Dva státy, nebo jeden?
ilustrační foto | Profimedia.cz

Bylo někdy vynaloženo tolik času a úsilí na dosažení míru s tak malými výsledky? Amerika začala dohlížet na jednání Izraelců s Palestinci už před třiceti lety. O Svatou zemi se přesto dál přou dva národy, které se nedokážou přimět žít bok po boku. Květnové boje, jež připravily o život 242 Palestinců a deset Izraelců, dosáhly snad jen toho, že vyčistily pole pro další kolo krveprolévání.

Cílem mírového procesu zakotveného v dohodách z Osla z roku 1993 je - prostřednictvím výměny území, bezpečnostních záruk, dohody o spravedlivém rozdělení Jeruzaléma a omezeném „právu na návrat“ pro Palestince - vytvořit dva státy, jež se shodnou na tom, že se neshodnou. Pro Izrael mělo být odměnou, že se stane prosperující demokracií a útočištěm Židů, pro Palestince tu byl příslib autonomie. Už několikrát se zdálo, že mají mír na dosah, jen aby se zase rozplynul uprostřed vzájemného obviňování.

Recept na spor

Dnes však „proces“ vzniku dvou států představuje místo cesty k míru spíš překážku, která ji blokuje. Všichni se tváří, že mír je pořád ještě na pořadu dne, i když to ve skutečnosti není pravda. Je to jen recept na spor. Téměř vše, na čem záleží, je možné odložit s příslibem, že se to jednoho dne vyřeší v rámci dohody, která se neustále schovává za obzorem. Stejně tak je to recept, jenž nevyhnutelně vede k jednomu státu.

Představa, že dvoustátní rámec je škodlivý, není pro Palestince nic nového. Vize životaschopné, suverénní Palestiny se z něj vytratila. Palestinské území na Západním břehu je souostrovím ve zvětšujícím se moři izraelských osad, které jsou z pohledu mezinárodního práva nelegální. Gaza je pak osamělý ostrov odříznutý izraelskou a egyptskou blokádou.

Palestinská samospráva měla vládnout jen dočasně. Mladí Palestinci ji vnímají jako zástupce izraelské okupace a zároveň oceňují Hamás, agresivní islamistickou skupinu ovládající Gazu, za to, že se Izraeli neváhá postavit.

Nová palestinská vize spočívá v požadavku práv pro jednotlivce v rámci jednoho státu místo stagnujícího dvoustátního úsilí. Obyvatelům Gazy a Západního břehu pije krev fakt, že musejí od Izraele získat (často odpírané) povolení, kdykoli chtějí navštívit příbuzné. Nedávné boje přiživil spor o majetek ve východním Jeruzalémě, kde má většina Palestinců pouze právo trvalého pobytu. Na nerovnost si stěžují dokonce i izraelští Arabové a během bojů v Gaze se bouří.

To vyvolává v Izraeli zmatek. Díky dohodám z Osla Izrael jen kvetl. HDP per capita vzrostl během posledních třiceti let o více než polovinu. Protiraketový obranný systém Iron Dome dokáže Izrael z velké části uchránit před raketami Hamásu. Premiérovi Benjaminu Netanjahuovi dokonale vyhovuje slabé a nejednotné palestinské vedení, protože jeho samého Palestinci téměř nezajímají. A nejde jen o něj: konflikt nehrál žádnou výraznou roli ani v jedněch ze čtveřice voleb, které se v Izraeli od roku 2019 konaly.

Takhle to dál nepůjde. Osloský fíkový list umožnil Izraeli tvrdit, že okupaci ukončí finální dohoda. Jakožto dočasný vládce nemá povinnost poskytnout obyvatelům Západního břehu všechna práva. Čtyřiapadesát let od šestidenní války však působí představa dočasné okupace čím dál iluzorněji.

Trvalé překážky míru

Kritici Izraele připravení o naději na dohodu začali mluvit o „realitě jednoho státu“. To je pro Izrael výzva: ve Svaté zemi žije dnes stejné množství Židů jako Palestinců, nemůže tedy zůstat zároveň židovská a demokratická a přitom trvale ovládat celé území. Řada kritiků izraelské politiky včetně některých liberálních Židů přirovnává aktuální zacházení s Palestinci k apartheidu.

Palestinské volání po právech rezonuje v zahraničí, a to i v americkém Kongresu. Tím, že se Netanjahu spojil s republikány, pomohl Palestincům proniknout do americké kulturní války. Progresivní demokraté začali hlásat, že i na palestinských životech záleží.

Amerika je důležitým spojencem Izraele. Je pravda, že americká pomoc má menší význam než dříve a že si Izrael většinu svých moderních zbraní dokáže vyrobit sám. Uzavřením Abrahámovských dohod navázal vztahy s dalšími zeměmi včetně svých arabských sousedů. Pokud se ale začne odklánět od Evropy a Ameriky a přikloní se k zemím, jako jsou Rusko, Čína a populistická Indie, ideál Izraele jakožto západní liberální demokracie značně utrpí.

Co je důležitější, Netanjahuův nic neřešící přístup způsobuje, že je Izrael méně než kdy dřív schopen přijít na to, jakou cestou se má s Palestinci vydat. Jeho příklon k židovské extrémní pravici zvyšuje pravděpodobnost konfliktů, protože tím zároveň dráždí militantní Palestince - viz nedávné násilnosti v izraelských městech. Zeď oddělující Izrael od Západního břehu nedůvěru mezi Araby a Židy jen posílila. Osady, o nichž se kdysi zdálo, že je možné jednat, se změnily v permanentní překážku míru.

Status quo sice Izraeli dobře slouží, ale není udržitelný. Dříve či později si bude muset připustit, že potřebuje nový recept na soužití s Palestinci. Lpění na dohodách z Osla spolu s jejich permanentním porušováním v běžném životě přiživuje realitu jednoho státu, protože podstatně ztěžuje realizaci dvoustátí.

Místo snahy o nějaký geniální diplomatický tah, který by oblasti shora zjednal mír, by bylo mnohem realističtější směřovat k jeho trpělivému budování odspodu. Hlavní zásadou by byl důraz na lidská a občanská práva Palestinců. Zítra Izrael Palestincům plná práva neposkytne. Ale mohl by svým arabským občanům zajistit rovnější postavení, kdyby do jejich komunit nasměroval zdroje. Mohl by zajistit, aby byla jeruzalémská správa inkluzivnější - spory o kovový plot by pak nemusely přerůst ve válku. Musí na sebe vzít větší odpovědnost za utrpení na Západním břehu a v Gaze a víc usilovat o jeho zmírnění.

Důraz na práva přiměje i palestinské vedení k větší zodpovědnosti. Nemůže jednoduše požadovat od Izraele práva, která vlastním lidem odpírá. Mahmúd Abbás zastává sedmnáct let prezidentský úřad, do něhož byl zvolen na čtyřleté volební období. Jeho strana Fatah trpí sklerózou. Hamás šlape po právech svých lidí včetně žen a menšin. Lepší palestinské vedení je nezbytným předpokladem míru.

Opuštění osloských dohod s sebou nese pochopitelně rizika. Ničím nesvázaní izraelští osadníci se mohou pokusit proniknout hlouběji na palestinské území. Hamás, který chce jeden stát, v němž by Palestinci převážili nad Židy, by mohl zdvojnásobit odpor. Dnešní cesta je však riskantnější.

Mír vždy začíná uznáním skutečnosti. Zakořeňuje zlepšováním životů a obnovou politiky. Tak se může rozvinout v něco nového. A pak spolu budou moci strany jednoho dne začít znovu jednat o tom, jestli vznikne jeden, nebo dva státy.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Jak se lepí díra po covidu
  • Judista mezi jurtami
Objednat nyní