Vybrané články
z týdeníku The Economist

Istanbul na Temži

Z Británie se stává nové Turecko – velký soused, který se do Evropské unie naváží při každé vhodné i nevhodné příležitosti.

Istanbul na Temži
ilustrace Vojtěch Velický

Život britských diplomatů v Bruselu je najednou velice vzrušující. Před brexitem potřebovali při dohadování o nudné, komplikované politice spoustu trpělivosti. Teď zjistili, že bojovnost je podstatně užitečnější. Poté, co britská vláda na začátku roku dokončila odchod z EU, vrhla se do vyřizování účtů se svými někdejšími kolegy. Začalo to tím, že odmítla nabídnout velvyslanecký status zástupci EU v Londýně. Poté jednostranně anulovala části dohody o Severním Irsku, z čehož málem klepla pepka Evropskou komisi, která Británii obvinila z porušování mezinárodního práva. Na pozadí toho všeho nařkli britští poslanci své evropské protějšky z očkovacího nacionalismu, když EU omezila vývoz vakcín vyrobených v Unii. Obvinění z pokrytectví, a dokonce ze zlomyslnosti sviští mezi Londýnem a Bruselem jako nerudný eurostar.

Dvě možnosti

Vždy bylo jasné, že si Británie bude muset po odchodu z EU vybrat: bude spíš jako Švýcarsko, nebo jako Turecko? Země sousedící s největší hospodářskou unií na světě musí její převahu buď přijmout, nebo se s ní pokusit bojovat. Švýcarsko s Tureckem jsou nejlepšími představiteli těchto dvou možností. Švýcaři, kteří s EU uzavřeli komplikovaný spletenec smluv, mohou reptat na nadvládu Evropské unie nad jejich záležitostmi, ale nakonec její neodbytnost přijmou. Turecko má s Unií podstatně prostší vztah: celní unii, jež umožňuje relativně svobodný pohyb zboží. Přesto vláda prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana bojuje s Evropany, kdykoli se k tomu naskytne příležitost.

Británie se mohla vydat oběma směry. Theresa Mayová, premiérka v letech 2016 až 2019, se ráda procházela v Alpách a nahlížela na EU se švýcarským realismem. Domnívala se, že až se Británie ocitne mimo Unii, bude se ji nadále snažit ovlivňovat a bude se chtít podílet na všem od zahraniční politiky po zákony o ochraně osobních údajů stejným způsobem, jakým se k dodržování řady nařízení EU zavazuje Švýcarsko. V plánu bylo se přičinlivou diplomacií přátelit a šířit vliv, čímž se měla vykompenzovat ztráta místa u jednacího stolu. Boris Johnson, nástupce Mayové a hrdý potomek osmanského politika, zaujal podstatně turečtější přístup. Vyvedl Británii z EU a uzavřel s ní značně vágní a plochou dohodu o volném obchodu. Vnímá Evropu jako svrchovaného rivala a jeho diplomaté kráčejí v jeho stopách. Soukromá jednání jsou passé. V kurzu je veřejná konfrontace. Brusel je tu proto, aby se kritizoval, obzvlášť když se dopouští takových nehorázností, jako jsou hrozby zákazu vývozu vakcín do Británie.

Británie objevila svůj sklon k rebelství dost pozdě. Poté, co v roce 2016 odhlasovala odchod z EU, dál dodržovala unijní pravidla. Britští představitelé se pilně účastnili jednání o přístupu k mladistvým a tak podobně, dokonce i když se politika na domácí scéně změnila ve čtyřletou hádku. Teď se však do jejich hlasu vloudil ostřejší tón. Během komplikovaných jednání předcházejících konci přechodného období 31. prosince loňského roku nosili britští představitelé kolem krku šňůrky s britskou vlajkou. David Frost, stojící v čele britské strany, vyzval kolegy k tomu, aby se chovali jako „vůdcové“, ne jako „myši“. Načež následovaly opakované a časté výhrůžky roztrháním už uzavřených dohod. Tato taktika není zástupcům EU, kteří vyjednávali s Tureckem, neznámá – Erdogan opakovaně vyhrožoval ukončením dohody s EU o uprchlících. Turecko hraje tuto hru už velmi dlouho. Naopak Británie pořád ještě experimentuje. „Je jako puberťák, který se snaží přijít na to, co je vlastně zač,“ prohlásil lehce blahosklonně jeden z eurokratů.

Nad vztahem EU s Británií se vznáší jistý prvek nihilismu. Ani jedna strana neočekává v blízké době žádnou hlubší spolupráci a ani o ni nestojí. Británii baví navážet se do EU, protože v podstatě nic neriskuje. Nová řízení o nesplnění povinností, jež mohou vést k pokutám, nepředstavují žádnou vážnou hrozbu. (Už teď jsou proti Británii vedeny desítky takových řízení.) Další sankce jsou obdobně bezzubé. EU jí může odepřít nanejvýš cenné drobnosti, jako je rozhodování o finanční ekvivalenci, která by umožňovala britským pojišťovnám a investičním manažerům fungovat v EU. Britské úřady však už teď počítají s tím, že šance na získání takové výsady jsou v podstatě nulové. Hrozba, že stáhnete nabídku, kterou jste nikdy neměli v plánu učinit, není dvakrát pádná, což může dosvědčit právě turecká vláda. Turecko podalo žádost o vstup do EU v roce 1987, jeho cesta do Unie se ale ukázala být spíš běhátkem než pohyblivým chodníkem. Dnes ví, že jeho vyhlídky na připojení se k Unii jsou nulové, a podle toho se také chová.

Toblerone s tureckým medem

V Evropě je zeměpisná poloha osudem. Jednotlivé strany jsou navždy svázané, ať už se to jejich vládám líbí, nebo ne. Švýcarsko urovnává neshody nekonečným vyjednáváním s EU a ve věčném koloběhu jednání smlouvá o všem od volného pohybu osob po bankovní tajemství. Když jste malý vnitrozemský stát v srdci evropského kontinentu, jste ideálním adeptem pro nabručený kompromis. Turecko se nachází v podstatně ošemetnější pozici. Pro Brusel není tak docela Evropa, je příliš malé, než aby představovalo výzvu, a zároveň příliš velké, než aby s ním mohli jen tak zametat. Stručně řečeno, nachází se v pozici, do které se Británie dokáže vcítit. I to je pro EU hlavolam. Na rozdíl od Švýcarska nejsou Británie a Turecko partnery jen ekonomickými, ale i vojenskými. Obě země jsou členy NATO. Nejnaléhavější strategické problémy EU – nestabilní severní Afrika a vměšování Ruska – by se mnohem snáz řešily, pokud by měla Turecko s Británií na své straně.

Dokonce se může ukázat, že bude pro EU těžší vybudovat konstruktivní vztah s Británií než s Tureckem. Unii je totiž osud Turecka v zásadě ukradený, dokud zůstává stabilní zemí. V případě vztahu Británie a EU by obě strany potřebovaly, aby se ta druhá ocitla v potížích (byť to ani jedna nepřizná).

Z evropského pohledu by se Británii muselo v důsledku odchodu z Unie prokazatelně přitížit. EU výměnou za dodržování všech omezení slibuje prosperitu. Vidina velké, úspěšné ekonomiky s odlišným světonázorem hned za severozápadními břehy není zrovna příjemná. Britská vláda by zase potřebovala ukázat, že odchod z EU stál za to. A to by se snadněji tvrdilo, kdyby EU selhala v roli majáku mezinárodního blaha. Třenice jsou nevyhnutelné. Ti, kdo doufali, že vztahy Británie s EU budou nudné, mají smůlu.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní