Vybrané články
z týdeníku The Economist

Hrozba přichází zleva

Klasičtí liberálové v sobě musejí znovu objevít bojovnost a zatočit s neliberální kulturou zastrašování a ostrakizování.

Hrozba přichází zleva
ilustrační foto | Profimedia.cz

Se západním liberalismem je něco špatně. Podstatou klasického liberalismu je víra, že diskuse a reforma přinášejí pokrok lidstva. Nejlepším prostředkem pro překonání disruptivní změny v rozděleném světě je všeobecné přijetí zásad osobní důstojnosti, otevřeného trhu a omezené vlády. Obrozující se Čína se přesto liberalismu vysmívá, že je sobecký, dekadentní a nestabilní. A domácí populisté zprava i zleva spílají liberalismu za údajné elitářství.

Za více než 250 let přispěl klasický liberalismus k nevídanému pokroku západní civilizace. Jen tak zničehonic teď nezmizí. Stojí však před vážnou zkouškou srovnatelnou s tou, před níž stál před stoletím, když liberální Evropu začaly zevnitř rozežírat rakoviny bolševismu a fašismu. Nastal čas, aby liberálové pochopili, proti čemu stojí, a začali proti tomu bojovat.

Nikde není ten boj vyhrocenější než v Americe, kde se minulý týden Nejvyšší soud rozhodl nezrušit drakonický a bizarní protipotratový zákon. Největší hrozbu ve druhém domově liberalismu představuje trumpovská pravice. Populisté očerňují liberální bašty, jako jsou věda a právní řád, tvrdí, že jen maskují spiknutí „hlubokého státu“ proti lidu. Podřizují fakta a rozum kmenovým emocím. Přetrvávající lež o ukradených prezidentských volbách v roce 2020 ukazuje, kam tyto instinkty vedou. Když lidé nemohou vyřešit vzájemné spory debatou a prostřednictvím důvěryhodných institucí, uchylují se k násilí.

Útok zleva je hůře uchopitelný, částečně proto, že v Americe výraz „liberální“ začal zahrnovat i neliberální levici. Tento nový politický styl se v poslední době začal šířit z elitních amerických univerzit. Mladí absolventi našli uplatnění v předních médiích, v politice, v byznysu i vzdělávacích institucích a vzali si tam s sebou hrůzu z pocitu „ohrožení“ a agendu posedlou omezenou vizí zajištění spravedlnosti utlačovaným skupinám. Přinesli si také taktiku vynucování ideologické čistoty (nepřátelům neumožňují prezentovat jejich názory a blokují spojence, kteří se „prohřešili“), jež nepříjemně připomíná konfesní uspořádání, které převládalo v Evropě, než tam na konci 18. století zakořenil klasický liberalismus.

Propastné rozdíly

Navenek se může zdát, že neliberální levice a klasičtí liberálové, k nimž se řadí týdeník Economist, mají mnoho společného. Obě skupiny věří, že by lidé měli prosperovat bez ohledu na pohlaví a rasu. Obě mají rezervovaný postoj k autoritě a etablovaným zájmovým skupinám. Obě věří v prospěšnost změny.

Klasičtí liberálové a neliberální progresivci se však nemohou víc rozcházet v tom, jak těchto cílů dosáhnout. Pro klasické liberály je přesný směr pokroku nepoznatelný. Musí být spontánní, zdola nahoru - a závisí na rozdělení moci, aby ho žádný jednotlivec ani skupina nemohli trvale ovládnout. Pro neliberály je naproti tomu klíčová jejich vlastní moc, protože jsou přesvědčeni, že skutečného pokroku lze dosáhnout až po odstranění všech rasových, pohlavních a dalších hierarchií.

Tyto odlišné postupy mají zásadní důsledky. Klasičtí liberálové se snaží vytvořit spravedlivé počáteční podmínky a nechat vývoj událostí na férové soutěži -například odstraněním korporátních monopolů, otevřením cechů, radikální reformou daní nebo zavedením voucherů kvůli zlepšení dostupnosti vzdělání. Progresivci vnímají laissez-faire jako záminku mocných zájmových skupin pro zachování statu quo. Místo toho věří ve vynucení „rovnosti“, tedy výsledků, které oni sami považují za spravedlivé. Tak například badatel a aktivista Ibram X. Kendi prohlašuje, že jakákoli barvoslepá politika, včetně standardizovaného testování dětí, je rasistická, pokud ve výsledku zvýší průměrné rasové rozdíly, a to i kdyby k jejímu vzniku vedly sebeosvícenější pohnutky.

Kendi má pravdu v tom, že potřebujeme funkční protirasistickou politiku. Jeho humpolácký přístup však může způsobit, že některé znevýhodněné děti nedostanou potřebnou pomoc a jiné přijdou o možnost rozvinout své nadání. Spravedlivě se musí zacházet i s jednotlivci, nejen se skupinami, aby mohla společnost vzkvétat. Nemluvě o tom, že společnost má mnoho cílů. Lidi trápí ekonomický růst, sociální zabezpečení, kriminalita, životní prostředí i národní bezpečnost a jednotlivé politiky nemůžeme posuzovat jenom podle toho, zda prospívají vybrané skupině. Klasičtí liberálové využívají debatu k tomu, aby probrali priority a dobrali se kompromisu v pluralistické společnosti a ve volbách se pak rozhodli pro určitý směr. Neliberální levice je přesvědčena, že tržiště idejí je stejně zmanipulované jako všechna ostatní. Co se tváří jako důkaz a argument, tvrdí, je ve skutečnosti jenom projevem syrové moci elity.

Progresivci ze staré školy jsou zapřisáhlými příznivci svobody slova. Neliberální progresivci si naproti tomu myslí, že v zájmu rovnosti je nutné hřiště naklonit v neprospěch privilegovaných a reakcionářů. To znamená omezení svobody slova, zavedení kastovního systému ublíženosti, v němž se ti nahoře zodpovídají těm, kdo mají větší nárok na restorativní spravedlnost. Je také třeba exemplárně zatočit s údajnými reakcionáři, potrestat je, když řeknou něco, co by podle neliberálů mohlo v někom méně privilegovaném vyvolat pocit ohrožení. Výsledkem je okřikování, ostrakizace a znemožňování prezentace odlišných názorů.

Milton Friedman kdysi řekl, že „společnost, která upřednostňuje rovnost před svobodou, nebude mít ve výsledku ani jedno, ani druhé“. Měl pravdu. Neliberální progresivci si myslí, že mají plán na osvobození utlačovaných skupin. Ve skutečnosti mají jen recept na utlačování jednotlivců - a v tom se prakticky neliší od plánů pravicových populistů. Obě extrémní skupiny, byť každá jinak, upřednostňují moc před procesem, účel před prostředky a zájmy skupiny před svobodou jednotlivce.

Země ovládané autoritáři, které populisté obdivují (Maďarsko Viktora Orbána nebo Rusko Vladimira Putina), dokazují, že nespoutaná moc je špatným základem pro dobré vládnutí. Utopie jako ty na Kubě a ve Venezuele zase potvrzují, že účel světí prostředky. A na celém světě nenajdete stát, kde by se jednotlivci dobrovolně podvolovali státem nastoleným rasovým a ekonomickým stereotypům.

Když populisté upřednostní stranictví před pravdou, sabotují dobré vládnutí. Když progresivci rozdělí lidi do soupeřících kast, poštvávají národ proti sobě. Obě skupiny pak podkopávají instituce, které jsou tu od toho, aby řešily sociální konflikt. Proto se často uchylují k nátlaku, i když tak rády mluví o spravedlnosti.

Patologická spřízněnost

Pokud je ale klasický liberalismus o tolik lepší než jeho alternativy, proč má dnes po celém světě takové problémy? Jedním z důvodů je fakt, že se populisté a progresivci navzájem patologicky posilují. Nenávist, kterou jeden tábor cítí k tomu druhému, rozněcuje vášně jejich přívrženců - ku prospěchu obou. Kritika excesů vlastního kmene potom působí jako zrada. Takové podmínky škrtí kyslík liberální debatě. Stačí se podívat do Británie, kde se v posledních pár letech politika smrskla na hádky nekompromisních toryovských brexitérů s Labouristickou stranou Jeremyho Corbyna.

Některé prvky liberalismu jdou proti lidské přirozenosti. Žádá si, abyste hájili protivníkovo právo vyjádřit názor, i když dopředu víte, že je mylný. Musíte být ochotni pochybovat o svém nejhlubším přesvědčení. Podniky nesmějí být chráněny před vichry kreativní destrukce. Vaši nejbližší mohou stoupat jen díky vlastním zásluhám, i když vás všechny pudy přesvědčují, abyste kvůli nim trochu ohnuli pravidla. Musíte přijmout vítězství svých nepřátel u volebních uren, i když si myslíte, že vaši vlast zruinují.

Být skutečným liberálem je zkrátka těžké. Po rozpadu Sovětského svazu, když se zdálo, že do prachu padl poslední ideologický vyzývatel liberalismu, zapomněly arogantní elity na pokoru a sebepochybování. Zvykly si žít v domnění, že mají vždy pravdu. Upravily americkou meritokracii, aby nahrávala lidem jako ony. Po finanční krizi řídily ekonomiku, která rostla příliš pomalu na to, aby lidé znovu získali pocit, že se jim dobře daří. Místo aby s kritiky z řad bílých pracujících zacházely uctivě, posmívaly se jejich údajné zaostalosti.

Kvůli této samolibosti elit potom mohli jejich odpůrci svádět všechny přetrvávající nedokonalosti na liberalismus -a kvůli způsobu, jakým se přistupovalo k rasové otázce, tvrdit, že je Amerika jako stát od začátku prohnilá. Tváří v tvář přetrvávající nerovnosti a rasismu mohou klasičtí liberálové lidem připomínat, že to nějakou dobu trvá, než se něco změní. Ale Washington je rozbitý, Čína se valí kupředu a lidé jsou netrpěliví.

Vrcholem samolibosti klasických liberálů by bylo, kdyby tuto hrozbu podcenili. Příliš mnoho pravicovějších liberálů má tendenci uzavřít nemravný sňatek z rozumu s populisty. Příliš mnoho levicovějších liberálů se soustřeďuje na to, že vlastně i oni touží po sociální spravedlnosti. Utěšují se tím, že ten nejméně tolerantní neliberalismus patří na úplný okraj. Buďte v klidu, říkají, nesnášenlivost je součástí mechanismu změny: tím, že se soustřeďují na nespravedlnost, posouvají střed.

Ovšem právě vzdorováním silám, které lidi tlačí do extrémů, znemožňují klasičtí liberálové extrémům zesílit. Uplatňováním liberálních principů pomáhají řešit mnoho společenských problémů, aniž by se někdo musel uchylovat k nátlaku. Pouze liberálové dokážou ocenit rozmanitost ve všech jejích podobách a pochopit, jak z ní udělat přednost. Jen oni dokážou spravedlivě přistupovat k čemukoli od školství přes plánování po zahraniční politiku a plně využít tvořivé energie lidí. Klasičtí liberálové v sobě znovu musejí najít bojovnost. Měli by zatočit s kulturou zastrašování a ostrakizování. Liberalismus je stále nejlepším motorem spravedlivého pokroku. Liberálové musejí najít odvahu říct to nahlas.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Filozof jednorožcem
  • Skutečná lekce z 11. září
Objednat nyní