Horší než karibská krize. V roce 1983 drželi Sověti prst na spoušti

Před bezmála 40 lety byly Sovětský svaz a USA na samotné hraně dokonale ničivé jaderné války, vypovídají čerstvě odtajněné americké vojenské dokumenty

Horší než karibská krize. V roce 1983 drželi Sověti prst na spoušti
ilustrační foto | US Army

Berlínská zeď mohla padnout o šest let dříve než v roce 1989 - a stačilo podstatně méně, než jsme tušili. Jediný problém byl, že spolu s nenáviděnou stavbou uprostřed Berlína by zároveň padlo i leccos ostatního (přinejmenším) v Evropě. Lidstvo nedělilo v listopadu roku 1983 od jaderné války o mnoho více než jediné rozhodnutí sovětského velení. Co hůř, Západ o tom neměl tušení.

Dva měsíce před koncem roku 1983 prováděla Severoatlantická aliance mohutné cvičení s názvem Able Archer 83. Velení bylo v belgickém Casteau, ale svým dílem se jej účastnila každá členská země NATO na svém území, protože byla řeč především o zdokonalování komunikace - jednak po technické stránce, jednak po stránce politické. Předmětem cvičení nebyla žádná legrace: simulace jaderného útoku na Sovětský svaz a jeho východoevropské vazalské státy.

Ledviny a Star Wars

Sovětské vedení se však velice obávalo, že nejde jen o cvičení, nýbrž že se chystá útok skutečný. Celkem vzato se nelze nervozitě soudruhů divit - třiaosmdesátý rok nepatřil k jejich povedeným. Nejprve v únoru vzaly ledviny Jurije Andropova, který seděl na Brežněvově křesle generálního tajemníka Komunistické strany SSSR pouhého čtvrt roku. Otravu (ve smyslu otravy jedem) nikdo neprokázal, ale načasovaly si to jeho ledviny vskutku nevhod.

Potom v březnu mluvil tehdejší americký prezident Ronald Reagan o Sovětském svazu jako o „říši zla“; ano, to bylo v době, kdy ještě mělo cenu naslouchat tomu, co americký prezident říká. Vzápětí na to Reagan vyhlásil zbrojní program, který vešel do dějin pod svým popovým názvem Hvězdné války.

Projev Ronalda Reagana

Postupem času se ten rok pro Sověty moc nevylepšil. V srpnu Andropov odešel na věčné časy do špitálu (věčné časy v tomto případě trvaly do března následujícího roku, kdy státník zemřel). Sověti v té době byli v podstatě bez špičkového vedení, což je nejlépe vidět na tom, že se Andropovovým nástupcem stal Konstantin Černěnko, muž, jenž byl víceméně mrtev ještě předtím (ačkoli technicky vzato mu to trvalo ještě 13 měsíců); ale o nic lepší to s ním nebylo ani v době, kdy byl ještě prokazatelně naživu.

A konečně v srpnu Sověti sestřelili korejský civilní letoun. Jak se později zjistilo z černé skříňky (kterou Andropov za života osobně nikomu nepůjčil), jeho pilot se při navigaci dopustil překlepu. Protože sovětská protivzdušná obrana neznala rozdíl mezi civilním a vojenským narušitelem vzdušného prostoru a protože nebylo nikoho, kdo by vznesl námitku na základě zdravého rozumu, všichni poslouchali rozkazy a letoun sestřelili.

O tři měsíce později začala Severoatlantická aliance s manévry simulujícími jaderný útok na Sovětský svaz plus satelity. Ze sovětské strany to mohlo vypadat jako přirozené načasování skutečného útoku, ačkoli podobná cvičení NATO se konala každoročně.

„Není dost důkazů“

O nervozitě, kterou operace Able Archer vyvolala, se ví již řadu desetiletí. Cvičení se konalo od 7. do 11. listopadu a Američané viděli, že letectvo Varšavské smlouvy v Polsku a východním Německu má poplach. Nejvyšší představitel americké vojenské rozvědky, jenž se cvičení NATO účastnil, generálporučík Leonard Perroots, o tom tou dobou mluvil se šéfem U.S. Air Force, generálem Billym Minterem. Minter se jej ptal, jestli je třeba na zvýšenou sovětskou aktivitu v NDR reagovat. Perroots odpověděl, že nemá dostatek důkazů k eskalaci opatření na straně Aliance.

Nestalo se nic. Able Archer skončil podle plánu a Sověti se 11. listopadu soustředili na vlastní oslavy výročí bolševické revoluce. Kdyby však byl Perroots tehdy věděl, co ví dnes, možná by bylo všechno jinak.

Z čerstvě odtajněných materiálů vojenské rozvědky plynou věci, z nichž mrazí stejnou měrou laika i odborníka. Plyne z nich, že Sověti - na rozdíl od sil Aliance - drželi doslova prst na spoušti.

Nejprve vydal šéf sovětského vojenského letectva, maršál Pavel Kutachov, rozkaz pro všechna velitelská stanoviště v NDR a Polsku, aby jejich týmy posílily v očekávání nepřetržitého plného provozu. Velitelé dostali za úkol naložit v každém pluku jednu letku zbraněmi. Tato vyzbrojená letadla dostala rozkaz být v režimu pohotovosti třetího stupně, což znamenalo připravenost do 30 minut zahájit útok „zaměřený na zničení první linie nepřátelských cílů“.

Jaké to byly zbraně, plyne - pro případ pochybností - z náhodně zachycené věty z komunikace jedné z letek. Letouny měly být vybaveny elektronickými rušičkami, aby nepředstavovaly snadný cíl pro nepřátelskou palbu. Posádky letounů však požadovaly, aby směly létat bez těchto elektronických zařízení, protože by měly „nečekané problémy s hmotností a rovnováhou“. Američtí analytici následně vyvodili, že jediná zátěž, ktera by takový problém mohla způsobit, je právě náklad jaderných zbraní.

Sověti přestali létat

O tom, že to tehdy Sověti mysleli opravdu vážně, svědčí i detail, který během oněch pěti dnů cvičení NATO zůstal dlouho nepovšimnut. Prakticky veškeré sovětské bojové stroje zůstaly na zemi. To má podle Perrootse, s nímž mluvil deník The Washington Post, jediný výklad: sovětské velení potřebovalo mít co nejvíce letounů připravených k okamžitému bojovému nasazení.

Z druhé strany je pozoruhodný především fakt, že západní zpravodajské služby toto opatření zaregistrovaly až po několika dnech. „Absenci létání bylo lze vysvětlit i jinak,“ připouští Perroots.

Okolnosti tehdejší situace vycházejí najevo jen pomalu. V roce 1990 vznikla ve Washingtonu více než stostránková zpráva orgánu známého pod zkratkou PFIAB (President’s Foreign Intelligence Advisory Board), která na eskalaci napětí upozornila - to bylo v roce 1990. Další čtvrtstoletí byla veřejnosti nepřístupná, než ji administrativa Baracka Obamy v roce 2015 odtajnila. Letos následovaly další detaily.

Tak či onak mělo lidstvo přes 37 lety doslova víc štěstí než rozumu. „Kdybych tehdy věděl, co vím dnes, nejsem si jistý, že bych doporučoval stejně (tedy nereagovat na sovětskou aktivitu v NDR),“ říká generál Perroots. A závěr zprávy PFIAB uvádí, že „v roce 1983 jsme možná nevědomky dostali své vztahy se Sovětským svazem na samotnou hranu“.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní