Hořká čokoládová lekce

Ghana a Pobřeží slonoviny založily kakaový kartel. Milka mírně podraží, vlády obou zemí zůstanou u moci – a ti nejchudší na dně.

Hořká čokoládová lekce
Světový trh s kakaem obnáší něco přes 100 miliard dolarů ročně. | Profimedia.cz

Být kakaovým farmářem zní voňavě a exoticky; vždyť jen si představte té čokolády. „Chceš ty nejjemnější látky? Jsou v kakau. Chceš vést život jako pán? Je v kakau,“ praví píseň, která se na západoafrických plantážích rozšířila zhruba před sto lety. Tehdy tam investice do hlavní čokoládové suroviny lákala dobrodruhy ze Západu i podnikavější domorodce. Jejich prapotomci v Ghaně, tradičně největší pěstitelské zemi, ji v mnoha obměnách znají dodnes. 

Už dávno však její pozlátkový optimismus zní jako čirá a nelaskavá ironie. „Co chci, aby dělaly moje děti?“ odpovídal loni John Afful, třiačtyřicetiletý pěstitel kakaa v oblasti Ashanti na jihu země, na otázku reportéra listu Financial Times. „Hlavně nechci, aby pěstovaly kakao.“

Nelze se Affulovi, otci pěti ratolestí, dvakrát divit. Osm set tisíc pěstitelů, kteří v Ghaně obhospodařují většinou malé plantáže od jednoho do tří hektarů, žije z ruky do úst – to když jde byznys dobře. Drtivá většina z nich přežívá pod oficiální hranicí chudoby, jež podle měřítek OSN činí 1,9 dolaru na hlavu a den. 

Když přijde sklizeň, jejich děti pracují na plantážích, protože jinak by se práce nestihla včas. Větší a bezohlednější z plantážníků si za tím účelem vozí děti (často teprve desetileté) ze sousedních zemí, nejčastěji z Mali. Je to nezákonné, ale kde chybí žalobce, není soudce. A když sklizeň není, pracují místní děti taky, protože na školu nezbývají peníze. (Co se děje s dětmi importovanými, se neptejte.) Důstojný život, ať jej definujeme jakkoli, vypadá jinak.

Šest procent

Do ran způsobených nesnesitelnou chudobou ještě sype sůl kontext. Světový trh s čokoládou, pro jejíž výrobu je kakao hlavní a nezbytnou surovinou, obnáší něco přes 100 miliard dolarů. Ghana a sousední Pobřeží slonoviny (jež od Ghany v 90. letech převzalo štafetu největšího producenta) se na objemu celosvětově vypěstovaného kakaa podílejí dvěma třetinami. Když dáváte manželce bonboniéru, téměř jistě bude obsahovat kakao, jež na zádech odtáhl malý kluk na západě Afriky, který se nikdy nenaučí číst.

Z řečené stovky miliard dolarů však pěstitelům v Ghaně a Pobřeží slonoviny plyne dohromady pouze 6,6 miliardy. Onen negramotný kluk dostane za sezonu zjizvených ramen zhruba tolik, kolik vaše polichocená choť slupne na ochutnání.

Takové uspořádání věcí právem připadá leckomu hrubě nepěkné. Západní veřejnost, obvykle dobře smýšlející, ačkoli věci neznalá, má sklon vinit ze všeho příkoří velké firmy, které zná (a o nichž ví, že protest proti nim nebude nic stát). Osud kakaových pěstitelů, dětská práce – někdy dokonce otrocká práce – na jejich plantážích, se tak za poslední desetiletí staly evergreenem iniciativ, jež vytvářejí tlak na změnu běhu věcí.

 

Vědí to i vlády v obou řečených zemích. Jejich šéfové, prezidenti Nana Akufo-Addo (Ghana) a Alassane Ouattara (Pobřeží slonoviny), se i proto loni rozhodli, že situace využijí. V červnu oznámili, že nebudou prodávat kakao levněji než za 2600 dolarů za tunu. Naléhavost jejich konání umocnila skutečnost, že cena za tunu kakaa v roce 2017 klesla o zhruba třetinu a namísto plus minus tří tisíc amerických dolarů najednou činila tisíce dva; loni v březnu byla na 2,2 tisíce. „Cenová stabilita umožní našim farmářům brát si úvěry na investice do strojů, jež jejich práci zefektivní,“ uvádělo jejich společné prohlášení. 

Trh pokrčil rameny; ceny se namísto očekávaného poskočení vzhůru sotva pohnuly. Zástupci obou vlád se navíc poté sešli s lidmi od největších klientů, firem Barry Callebaut, Cargill a Nestlé. Vyšlo najevo, že tak vysoký paušál není nikdo z nich ochoten akceptovat, zejména při značné nestálosti tržní ceny, která se dokáže z týdne na týden měnit o desítky procent. 

Kartel to vyřeší

Co tedy? Netrvalo dlouho a z Abidžanu a Accry vzešel nový nápad. Obě země vytvoří kartel, jenž bude respektovat tržní pohyby, ovšem s přirážkou 400 dolarů za tunu, děj se, co děj. „Když může ropa mít OPEC, my můžeme mít COPEC,“ nechal se slyšet ghanský viceprezident. Peníze stržené navíc mají pomoci právě pěstitelům.

Přirážka, jíž se Abidžan a Accra rozhodly říkat LID (living income differential), by v závislosti na aktuálním stavu měla činit 13 až 25 procent výkupní ceny. Politici přitom spoléhají na to, že si takový tah mohou beztrestně dovolit, když obě země dohromady produkují nějakých 65 procent světového kakaa.

 

Ne každý s takovou představou souhlasí a reakce na vznik kakaového kartelu jsou stejně barvité jako okolnosti jeho zrození. První přišel s trochu kontraintuitivním prohlášením šéf ghanské kakaové rady COCOBOD Joseph Boahen Aidoo. „My nejsme žádný kartel,“ řekl serveru modernghana.com v příkrém rozporu s tvrzením viceprezidenta vlastní země. „Ať nám však západní noviny říkají, jak chtějí, nebudeme dále trpět vykořisťování svých farmářů a ze 400 dolarů na tunu navíc neustoupíme,“ řekl bojovně. 

Náhle probuzený zápal pana Aidooa pro sociální spravedlnost vypadá srozumitelněji, když si uvědomíme, že ho obchod kakaem živí podstatně lépe než zmiňované farmáře. Kromě 6,6 miliardy dolarů, které pěstitelé obou zemí ročně skutečně dostanou, si dohromady něco přes miliardu dolarů ukousnou daně. Další nejméně tři miliardy pak jdou na provoz COCOBOD a jeho protějšku z Pobřeží slonoviny. 

Opatrnosti nezbývá

Ještě absurdnější byla příznivá reakce západních firem ze spotřebitelského konce dodavatelského řetězce – tedy těch firem, které budou muset zvýšení ceny kakaa buď ukousnout z vlastní marže, nebo je přeposlat zákazníkům v podobě zdražení Milky a KitKatů. Zároveň však na sobě cítí velký tlak na vykazování „společenské odpovědnosti“, zkráceně CSR. Jelikož nikdy nevíte, kdy se na vás na Twitteru vyřítí nějaký čokoládový ekvivalent Grety Thunbergové, je opatrnost na místě – a firmy ji osvědčují. 

Prim hrají jako vždy Američané. „Je to krok správným směrem,“ říká Victoria Marsová, někdejší předsedkyně představenstva amerického výrobce cukrovinek Mars, „podnikáme v potravinářství a máme velký zájem na tom, aby náš dodavatelský řetězec fungoval dlouhodobě. Když nebudeme mít správné suroviny, můžeme byznys zabalit.“

Podobně reagoval Nicko Debenham, šéf oddělení udržitelnosti z firmy Barry Callebaut, největšího světového zpracovatele kakaa. „Vítáme tuto iniciativu. Pokud chceme dosáhnout skutečných výsledků, nemůžeme prostě zmáčknout knoflík Replay a opakovat, co už jsme dělali a co už dřív dělal někdo jiný,“ citoval jej ekonomický server thehustle.co. „Abychom dosáhli výsledků, musíme dělat změny ve velkém.“ 

Debenhamův postoj je pikantní vzhledem k tomu, že právě jeho firma se zlepšováním podmínek pro pěstitele kakaa skutečně zabývá a tvrdí, že má konkrétní výsledky. V rámci programu Chocolate Forever například Barry Callebaut koupila podíl v ghanské firmě Nyonkopa, která vykupuje kakao přímo od pěstitelů; eliminuje tak překupníky (ačkoli nevíme, jak se ušetřené peníze dělí). Kromě toho učí farmáře pěstovat slepice a prodávat vejce; plato o 30 kusech se prodá za asi 2,6 dolaru, dráže než v Evropě. (Rodinu Johna Affula, skeptického farmáře z úvodu tohoto textu, pomáhá živit právě slepičí byznys.) Postupně hodlá zavádět další jednoduchý potravinářský sortiment.

Ekonomicky by to mohlo dávat smysl pro obě strany. Když bude farmářská rodina diverzifikovat své příjmové portfolio tím, že kromě dřiny na plantáži bude chovat – například – slepice na vejce, bude to mít dvojí efekt. Druhý příjem ji částečně ochrání před výkyvy nálady kakaových investorů, takže se jí povede okamžitě lépe. Proto bude také moci v případě potřeby vlastní kakaovou produkci do jisté míry regulovat, aniž by si tím pod sebou podřezávala již tak tenkou existenční větev.

Zpracovatelům jako Barry Callebaut se to vyplatí jinak: budou lépe izolováni od otřesů na západoafrickém pracovním trhu. Ta vznešená formulace znamená, že sice budou moci stále udržovat své de facto otroky v bídě, ale s méně strašlivou tváří než dosud. Tím se také odstíní nařčení z neokolonialismu a podobného špatného PR, jež jejich branži provází. 

Riskantní přirážka

To vše však je hudba budoucnosti, a ještě dost nejisté. Debenham je na své pozici tři roky. Listu Financial Times řekl, že za tu dobu jeho firma pomohla z nejhorší bídy 180 tisícům pěstitelů kakaa. To by znamenalo téměř 15 procent z celkového počtu farmářů v obou zemích. Ověřit to číslo u nezávislého zdroje je nad síly týdeníku Hrot – a dost možná i nad síly Debenhama a jeho lidí. Právě tak tomu je v případě jiného omezení, které si na sebe firma uvalila v podobě závazku nevykupovat od roku 2025 kakao z žádné plantáže založené po roce 2005. Tím chce Barry Callebaut čelit odlesňování, jež je problémem samo o sobě – šíří sucho a s ním rozšiřuje pásmo bez života, natož prosperity. Jak však sám Debenham přiznal, kontrola místního původu kakaa je náročná, drahá a pramálo účinná. 

To všechno je dost složité i bez výmyslů afrických politiků; vznik jejich kakaového kartelu to však dále komplikuje. Spolupráce obou zemí na cenotvorbě je na jedné straně pochopitelná. Když loni činila v Ghaně výkupní cena 1,5násobek výkupní ceny v Pobřeží slonoviny, pěstitelé z posledně jmenované země začali masově pašovat své boby do Ghany. Paušální přirážka ve výši 400 dolarů se však oběma zemím, a především jejich lidem může nepěkně vymstít. Ekonomové si ještě pamatují, že pokus Pobřeží slonoviny povzbudit růst cen kakaa náhlým zákazem prodeje v roce 1987 skončil poníženým návratem na trh o dva roky později, kdy byly ceny poloviční.

Podobných nebezpečí je více. Cobus de Hart, ekonom výzkumného ústavu NKC African Economics, poukázal na základní rozdíl mezi fungováním ropného kartelu OPEC a prostou manipulací cenami, o niž se pokoušejí Abidžan a Accra. „COPEC nikdy nemůže být prostě kakaový OPEC,“ řekl agentuře Bloomberg. „Když má OPEC za to, že ceny jsou příliš nízko, mohou se jeho členské země dohodnout, kolik ropy nechají v zemi. Ale jak řeknete farmářům, že mají den ze dne přestat pěstovat nebo pěstovat méně, když je to jejich jediný zdroj obživy?“

 

Jiní, jako Michiel Hendriksz, někdejší šéf obchodování s kakaem u firmy Archer Daniels Midland, si neberou servítky. „LID je špatná pokerová partie od lidí, kteří neumějí hrát poker,“ citoval jej specializovaný server cocoapost.com. Současný model je podle něj receptem na držení lidí v chudobě. „Více potravin a méně kakaa je jediná schůdná cesta,“ řekl Hendriksz ve shodě s přístupem, jejž volí firma Barry Callebaut.

Politika vítězí

Analýzy, jež na to téma publikovaly Financial Times, Reuters i Bloomberg, se shodují na dvou pravděpodobných scénářích, jež se mohou rozběhnout poté, co se naplno rozjede trh s kakaovými futures, kontrakty na koupi během nadcházející sezóny. Když bude na Západě dostatečná poptávka, zpracovatelé čtyřsetdolarovou prémii přijmou. Pokud výnos z ní neskončí jinde, pěstitelům se na jistou dobu, zhruba než vyprší sezónní futures, skutečně uleví.

Vyšší cena však zároveň otevře dveře konkurenčním výrobcům z Nigérie a Kamerunu, ale také Thajska, Indonésie, Ekvádoru a Brazílie. To ceny zase pěkně srazí, jako se to stalo právě zemím OPEC, když ceny ropy okolo 100 dolarů za barel otevřely dveře americkým břidličným producentům. A vyšší cena poptávku časem volky nevolky podusí – s katastrofálními důsledky, které nejtíživěji dopadnou právě na ty, jimž měl kartel a jeho LID pomoci.

Druhá možnost je jednodušší: Že totiž zpracovatelé pocítí pokles poptávky už předem (a růst globální spotřeby má sklon za poslední dekádu neustále zpomalovat, viz graf) a předraženého kakaa budou kupovat jen minimum. Výsledek bude v praxi podobný jako v prvním případě, jen se dostaví rychleji.

Zbývá jediná otázka: když jsou nevýhody kartelové přirážky natolik zjevné a zároveň prakticky neodvratné, proč se do ní politici v Pobřeží slonoviny a Ghaně pouštějí? Odpověď je nasnadě, ale celá věc není o nic veselejší. 

Prezidenty obou zemí, pány Akufa-Adda i Ouattaru, letos čekají volby a podpora stovek tisíců farmářů se v boji o znovuzvolení počítá – a po nás potopa. Analytik Leonard Mbulle-Nziege z londýnské poradenské firmy Africa Risk Consultancy to listu Financial Times suše potvrdil: „Motivace k jejich krokům je především politická.“ Není to nic nového: nejlepší kšeft na světě je vždycky s lidskou chudobou.

Týdeník hrot

  • Chytrá karanténa pro hloupé lidi
  • A teď Česko zezelená
Objednat nyní