Hodně dočasná omluvenka. Jaké jsou polehčující okolnosti pro vládní fiskální politiku

Fiskální politika vlády je v poslední době fackována zprava i zleva. Ne že by se dalo nějak zvlášť vidět, že kabinet plní svá vládní předsevzetí nebo je k tomu alespoň viditelně odhodlán. Nicméně ne vždy je kritika spravedlivá, a tak se podívejme na některé polehčující okolnosti.

Hodně dočasná omluvenka. Jaké jsou polehčující okolnosti pro vládní fiskální politiku
Ministr financí Zbyněk Stanjura | foto Profimedia.cz

Nejprve se musíme vyrovnat s odvážnými komentáři nejhoršího ministra, nebo přesněji ministryně, v historii české státnosti Aleny Schillerové, která stále drží rekord v deficitním hospodaření a doufejme, že nebude ještě dlouho překonána.

Fascinující je její komentář na téma čerstvě zveřejněného výsledku hospodaření za loňský rok, kde se podivuje nad nehorázným hospodařením Zbyňka Stanjury, který podle ní měl oproti loňsku k dispozici dodatečné příjmy ve výši 137 miliard korun a Ukrajina nás stála pouze 0,9 procenta celkových výdajů. Přitom schodek se meziročně snížil jen o směšných padesát miliard.

Alena Schillerová nevypadá tak staře, abychom věřili, že si nepamatuje, jak její rozpočet na rok 2022, který nakonec neprošel parlamentem, počítal s růstem příjmů o 165,5 miliardy, nepočítal ani s Ukrajinou, ani s úsporným tarifem, ani s inflačními valorizacemi, a přesto dosahoval deficitu o dvacet miliard vyššího, než je nakonec aktuální realita.

Čeština na taková prohlášení má staré úsloví o drzosti lepší poplužního dvora. A v případě autorky rozpočtů, které zásadně přispěly k současné prudké inflaci, to naprosto sedí.

Lepší saldo

Samozřejmě je vidět zkreslení celkového schodku v tom, že do něj není započítáno třicet miliard státní pomoci firmám postiženým vysokými cenami energií, což bude chybět v letošním roce, kdy se ta pomoc nakonec určitě proplatí. Ale na druhou stranu tam nebyly naplněny plánované příjmy z fondů EU. Pokud je očistíme o výdaje, které by vyvolaly, zlepšuje se saldo rozpočtu o dalších pěkných 44 miliard korun.

Jistě jsme si mohli v těžké době odpustit mnohé další výdaje, především v oblasti státních platů, nemuseli jsme rozdávat pět tisíc jednorázového příspěvku na děti a ani ten úsporný tarif není žádný zázrak racionality. Spíše naopak.

Ale celkově je změna přístupu k fiskální politice u nové vlády zřejmá. Dokládá to velmi názorně vývoj mandatorních výdajů. Jejich podíl na celkových příjmech rozpočtu činil ještě v roce 2019 téměř 82 procent, což bylo neúměrně moc. Ale v roce 2020 to bylo už 98,7 procenta a o rok později neuvěřitelných 102,3. Tedy na nejnutnější a nejpovinnější výdaje jsme si předloni museli půjčovat. Loni to dopadlo fifty fifty, kdy si stát na nejnutnější vydělal. A příští rok by mandatorní výdaje měly činit 91,1 procenta z příjmů, což je pořád moc a musí se s tím něco udělat.

Rozpočet plave na vodě

Na druhou stranu je zjevné, že rozpočet na letošní rok, který počítá s citelným snížením schodku, nyní trochu plave na vodě. Chybí v něm dvacet miliard na další mimořádnou valorizaci penzí v červnu, třicet miliard si má Státní fond dopravní infrastruktury financovat mimo rozpočet a naskočí tam těch třicet miliard pomoci firmám.

Těžko říci, jak z toho půjde vybruslit. Ministr Stanjura nyní slibuje, že do prázdnin dodá sedmdesátimiliardovou úsporu na strukturálním saldu, což by byl velmi úctyhodný začátek. Nemá ale ani den navíc. Ta fiskální omluvenka, kterou mu vystavujeme, je opravdu dočasná.