Vybrané články
z týdeníku The Economist

Hledání moderního Machiavelliho. Johnson přišel o svého poradce

Najít ideálního politického poradce je extrémně těžké. Naposledy se o tom přesvědčil Boris Johnson.

Hledání moderního Machiavelliho. Johnson přišel o svého poradce
Dominic Cummings | Profimedia.cz

Dominic Cummings, do minulého týdne hlavní poradce Borise Johnsona, dělává při odchodu z místnosti rád dětinské gesto: tváří se, že vytahuje pojistku z imaginárního granátu a hází ho přes rameno. Muž, jenž naplánoval brexit a dotlačil Johnsona k volbám, ve kterých získal většinu křesel, zatáhl vládu do bojů s parlamentem, státní správou i jeho vlastní stranou, opustil Downing Street, kde to teď vypadá, jako kdyby tu skutečně došlo k výbuchu. Projekty visí ve vzduchu. Zmatení funkcionáři pobíhají jako slepice bez hlavy. Jediná osoba, která tohle všechno může napravit, je další hlavní poradce. 

Boris Johnson se na lidi kolem sebe spoléhá víc než většina vůdců, neboť jeho pozitivní vlastnosti (optimismus a entuziasmus) jsou vyvážené těmi negativními (dezorganizace a sklon k tomu, nechat se unést). Nebýt kompetentních poradců, obzvláště Simona Miltona, byl by opravdu hodně mizerným londýnským starostou. K záchraně klopýtajícího premiérství potřebuje stejného deus ex machina. Cummings poskytl Johnsonovi politický talent a intelektuální energii, jenže postrádal většinu kvalit, které hlavní poradce potřebuje.

Downing Street by vždycky mohla navýšit už tak nehorázný účet za poradce a zavolat do McKinsey, aby se s nimi podělila o pár manažerských klišé („Musí se zasazovat o transparentnost.“), která jim umožní identifikovat správného člověka, jenž Cummingse nahradí. Užitečnější by ale bylo přečíst si pár knih. A začít u Machiavelliho „Vladaře“, první knihy o politice, která popisuje člověka bez příkras takového, jaký je, spíš než takového, jakého by si přáli mít moralisté, a jež představuje úchvatný zdroj věčného ponaučení. Pak by bylo namístě napodobit Machiavelliho metodu a „vstoupit na dvory“ dřívějších vůdců pečlivým studiem dějin.

Pan Neviditelný

Hlavní poradci plní v současné politice řadu zcela zásadních funkcí. Fungují jako protiváha ke státní správě a filtr těch, kteří se snaží vůdci vymluvit díru do hlavy. Poskytují také velice důležitou psychologickou službu: jsou pro svého pána nebo paní tím, s kým mohou mluvit. Nejlepší poradci jsou téměř neviditelní: ti, o nichž se píše v novinách, nedělají svou práci dobře. James Baker, šéf štábů Ronalda Reagana i George H. W. Bushe, řekl, že klíčovým slovem v sousloví „šéf štábu“ je „štáb“. Během prvního roku v úřadu neměla veřejnost k dispozici jedinou fotografii Jonathana Powella, šéfa štábu Tonyho Blaira a autora knihy „Nový Machiavelli: Jak vládnout v moderním světě“, a noviny proto musely otiskovat jen jeho siluetu. 

Podřízenost šéfovi neznamená, že se z vás stane bačkora. Hlavní poradci musejí být schopní korigovat slabosti svých nadřízených, stejně jako přiživovat jejich silné stránky. Patrick Moynihan dokázal z Richarda Nixona dostat to nejlepší tím, že mu připomínal Disraeliho poučku, podle níž nejlepší vlády tvoří „toryové provádějící whigovskou politiku“. Bohužel měl Nixon kolem sebe řadu dalších poradců, jako byli John Ehrlichman a Bob Haldeman, kteří v prezidentovi s gustem probouzeli to nejhorší. David Gergen zachránil první administrativu Billa Clintona před chaosem, když mladým lidem, kteří vedli prezidentovu kampaň, zajistil zkušený dohled. Johnson potřebuje Moynihana i Gergena – někoho, kdo mu poskytne jak intelektuální vzpruhu, tak disciplínu zodpovědného dospělého.

Moderní Machiavelli musí být ochotný propíchávat ideologické bubliny. Pro organizaci není nic nebezpečnějšího než sebeuspokojivé stádní myšlení. Poradci musejí být dobře obeznámeni s chybami z minulosti, aby dokázali v nápadech a plánech svých nadřízených najít slabiny dřív, než jejich chyby odhalí protivníci nebo realita. Zároveň kdykoli se přílišné sebevědomí změní v zoufalství, jak už to tak v politice často chodívá, musejí být schopni zasadit pěnu dní do kontextu. Machiavelliho doporučení, aby vladaři i poradci studovali dějiny a „všímali si činů velkých mužů“, je dnes, kdy příliš mnoho politiků studuje ekonomiku nebo ještě hůř management, ještě aktuálnější.

Ideální poradce musí vědět, kdy se pustit do boje a kdy hladit po srsti. Machiavelli měl pravdu, když tvrdil, že změna je nebezpečná, neboť „tomu, kdo (nový řád) zavádí, jsou nepřáteli všichni, kteří se dřív měli dobře. Jeho stoupenci ho hájí opatrně a vlažně, i když si v budoucnu od něj mnoho slibují.“ Příliš mnoho toryů však uvěřilo tomu, že již samotná existence nepřátel je známkou pokroku, neboť žádného pokroku nelze dosáhnout, aniž byste si nadělali nepřátele. Démonizace establishmentu jakožto reakcionářského chuchvalce je podstatně méně efektivní než začlenění jeho členů apelováním na směsici jejich ambicí a lepšího já. Všechny vládní nápady ohledně vysokých škol, veřejné správy a BBC nejsou hloupé a při troše snahy zjistíte, že celá řada zainteresovaných osob alespoň s částí z nich souhlasí.

Gumová páka

Úspěšní poradci se navíc nesmějí omezovat jen na Downing Street. Premiéři si velice často stěžují na to, že se chopí mocenských pák, jen aby zjistili, že jsou z gumy: zatáhnete za ně a ony se ohnou, místo aby uvedly do pohybu vládní mašinerii. Mnoho premiérů dospělo k závěru, že se tak neděje proto, že by páky nebyly funkční a mašinerie potřebovala přestavět, ale kvůli širokému rozdělení moci v rámci pluralistické demokracie. Poradci proto musejí pomáhat svým šéfům budovat koalice napříč politickým spektrem, scházet se nejen s novináři, poslanci a státními úředníky, ale také se starosty, kteří se v „londýnocentrickém“ politickém systému cítí oprávněně opomíjení. 

Johnson se momentálně chystá na velké znovuoživení administrativy, k němuž má dojít po 11 ke katastrofě směřujících měsících, které uplynuly od jeho zvolení. Všechna jeho pečlivě formulovaná vyjádření k zelené průmyslové revoluci budou k ničemu, pokud se mu nepodaří najít moderního Machiavelliho, dostatečně silného na to, aby dokázal politiku prosadit, a dostatečně skromného, aby se obětoval k větší slávě krále Borise. Popis práce není dvakrát povzbudivý, ale úspěšný kandidát bude mít příležitost tahat za nitky ze stínů v době, kdy se země vzpamatovává ze dvou největších otřesů, které od druhé světové války utrpěla: brexitu a covidu-19.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Budoucnost robotických šílenců
  • Stát jako hoteliér
Objednat nyní