Hledání moderního Machiavelliho. Johnson přišel o svého poradce
Najít ideálního politického poradce je extrémně těžké. Naposledy se o tom přesvědčil Boris Johnson.
Dominic Cummings, do minulého týdne hlavní poradce Borise Johnsona, dělává při odchodu z místnosti rád dětinské gesto: tváří se, že vytahuje pojistku z imaginárního granátu a hází ho přes rameno. Muž, jenž naplánoval brexit a dotlačil Johnsona k volbám, ve kterých získal většinu křesel, zatáhl vládu do bojů s parlamentem, státní správou i jeho vlastní stranou, opustil Downing Street, kde to teď vypadá, jako kdyby tu skutečně došlo k výbuchu. Projekty visí ve vzduchu. Zmatení funkcionáři pobíhají jako slepice bez hlavy. Jediná osoba, která tohle všechno může napravit, je další hlavní poradce.
Boris Johnson se na lidi kolem sebe spoléhá víc než většina vůdců, neboť jeho pozitivní vlastnosti (optimismus a entuziasmus) jsou vyvážené těmi negativními (dezorganizace a sklon k tomu, nechat se unést). Nebýt kompetentních poradců, obzvláště Simona Miltona, byl by opravdu hodně mizerným londýnským starostou. K záchraně klopýtajícího premiérství potřebuje stejného deus ex machina. Cummings poskytl Johnsonovi politický talent a intelektuální energii, jenže postrádal většinu kvalit, které hlavní poradce potřebuje.
Downing Street by vždycky mohla navýšit už tak nehorázný účet za poradce a zavolat do McKinsey, aby se s nimi podělila o pár manažerských klišé („Musí se zasazovat o transparentnost.“), která jim umožní identifikovat správného člověka, jenž Cummingse nahradí. Užitečnější by ale bylo přečíst si pár knih. A začít u Machiavelliho „Vladaře“, první knihy o politice, která popisuje člověka bez příkras takového, jaký je, spíš než takového, jakého by si přáli mít moralisté, a jež představuje úchvatný zdroj věčného ponaučení. Pak by bylo namístě napodobit Machiavelliho metodu a „vstoupit na dvory“ dřívějších vůdců pečlivým studiem dějin.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot