Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Hitlerovi pomahači. Přízraky třetí říše dodnes straší německé byznysmeny
Mnoho německých podnikatelských dynastií se stále vyhýbá úplnému zúčtování s temnou historií, která poskvrnila jejich jmění, píše ve své nové knize Nacističtí miliardáři David de Jong.
V dubnu 1949 při odvolacím slyšení Günthera Quandta, jednoho z předních nacistických průmyslníků, přečetl při své závěrečné řeči žalobce Julius Herf pasáž z Protestantské etiky a ducha kapitalismu. Domníval se, že citace z nejslavnějšího díla Maxe Webera přesně vystihuje Quandtovu cílevědomou osobnost:
Základem toho všeho je opojení touhou po moci, opojení budováním obří korporace, posedlost sebeuznáním a také víra v hodnotu vlastní práce nejen proto, že je práce něčím morálním, ale proto, že budování korporace je absolutně dobré, a proto, že cokoli, co jejímu budování brání, je špatné.
Mnichovský soud nedokázal o Quandtově vině přesvědčit a stejně tak neuspěl ani s odvoláním u bavorského kasačního soudu. Soudci argumentovali, že neexistují „jasné důkazy“, že by si Quandt pro sebe za vlády nacistů zajistil „nepřiměřené výhody“.
A podobné to bylo i s dalšími německými průmyslníky. David de Jong v knize Nacističtí miliardáři: Temná historie nejbohatších německých dynastií líčí, že se magnáti jako Rudolf August Oetker nebo August von Finck dočkali nanejvýš „lehkého plácnutí přes ruku“.
Miliony otroků
Po nástupu Adolfa Hitlera k moci těžily německé firmy z lukrativních armádních zakázek. Přebíraly společnosti původně vlastněné Židy. A když jim potom za války chyběli dělníci, vybíraly si je německé firmy mezi vězni koncentračních táborů a nuceně nasazenými z okupovaných evropských států. Mnoho z těch 13,5 milionu lidí zemřelo na následky hladovění, týrání nebo špatných životních a pracovních podmínek.
Přesto byli podnikatelé regionálními denacifikačními soudy vesměs vnímáni jako pasivní následovníci režimu, ne jako jeho aktivní přisluhovači. Manažeři se brzy vrátili do práce v nově založené spolkové republice a dál bohatli. Friedrich Flick byl výjimkou – de Jong jej popisuje jako „jednoho z největších výrobců zbraní v třetí říši, zastánce arizace a zneuživatele nucené a otrocké práce ve svém ocelářském, uhelném a strojním konglomerátu“. V prosinci 1947 byl při Norimberském procesu odsouzen za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti a odsouzen celkem na sedm let do vězení.
Ostudná role německý průmyslnických rodin v nacistické říši je známa desítky let, ale de Jongova investigativní práce do ní vnáší mnoho podrobností. „Zpočátku většina průmyslových magnátů pohlížela na Hitlera a jeho nacisty jako na hlučné, násilnické, neotesané a surové uniformované podivíny z nevzdělaného a chudého venkova,“ píše de Jong.
To se změnilo po krachu na newyorské burze a globální recesi v roce 1929, která těžce dolehla na německou ekonomiku. V září 1930 se NSDAP stala druhou nejsilnější stranou v Reichstagu. A Hitlerovi hospodářská krize otevřela dveře k nejbohatším německým podnikatelům: ti doufali, že uzavřením faustovské dohody s rakouským přivandrovalcem ochrání své obchodní říše před levicovým povstáním.
Hypnotický vliv Führera
Finančník von Flick vstoupil do NSDAP krátce poté, co se Hitler v roce 1933 dostal k moci, a „věřil, že Hitlera seslal Bůh, aby se stal Vůdcem německého lidu“. Jeden z von Flickových přátel poznamenal, že diktátor měl na byznysmena „hypnotický vliv“. Flick, Oetker, Albert Reimann a Ferdinand Porsche také souzněli s Hitlerovou vizí budoucnosti Německa.
Quandt neměl nacisty v lásce, ale bez skrupulí napomáhal jejich vzestupu. Po prvním setkání s Hitlerem v roce 1931 jej Quandt popsal jako „dokonale průměrného“. Quandt byl vdovec a měl dva syny, když se oženil s Magdou Friedländerovou, nevlastní dcerou německého podnikatele židovského původu, s níž měl potom dalšího syna Haralda. Magda se později s Quandtem rozvedla a vzala si Josepha Goebbelse, Hitlerova ministra propagandy. Quandt s Goebbelsem se těžce nesnášeli a bojovali o opatrovnictví Haralda, v němž našel zalíbení i sám Hitler, protože chlapec vypadal jako dokonalé árijské dítě.
Druhá polovina Nacistických miliardářů je věnována desetiletím po skončení války, když mapuje západoněmecký hospodářský zázrak až do současnosti. V roce 1950 byl Flick předčasně propuštěn z vězení a dokázal obnovit svou byznysovou říši – stal se jedním z největších akcionářů v automobilce Daimler-Benz a po nějakou dobu platil za nejbohatšího muže v západním Německu. Všichni tito titáni – a jejich dědicové – se zamýšleli nad svou nacistickou minulostí až opožděně, velmi neochotně a jen pod tlakem.
Hříchy svých zakladatelů si jako součást dědictví proto dodnes nese řada nejznámějších německých značek včetně Allianz, Mercedesu, Volkswagenu, Porsche, BMW či Oetkeru.
„Mnoho německých podnikatelských dynastií se stále vyhýbá úplnému zúčtování s temnou historií, která poskvrnila jejich jmění,“ píše de Jong. Přízraky třetí říše je dodnes straší.
2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
