Historie doby plastové

Kdysi oslavované umělé hmoty jsou dnes proklínány jako těžko odstranitelný odpad se zdravotními riziky. Závislosti na nich se ale jen těžko zbavíme.

Historie doby plastové
Plastový odpad je pro lidstvo zdrojem starostí. PET lahev se v přírodě rozloží za sto roků, zatímco jiné trvanlivější plasty až za desítky tisíc let. | Tomáš Novák týdeník HROT

Co mají společného zubní kartáčky, kostky lega, golfové míčky a fleecové mikiny? Všechny tyto předměty byly vyrobeny z plastů. Bez nich si lze těžko představit moderní domácnost, automobily či elektroniku. Naprostá většina plastů se stále vyrábí z ropy a zemního plynu, produkce bioplastů z kukuřičného škrobu či jiných rostlinných materiálů má stále jen okrajový význam.

Zkrátka jsme obklopeni plastickými hmotami, hlavně díky jejich unikátním vlastnostem. Dokážou být lehké a měkké jako pěnový polystyren, tvrdé jako polypropylen i nehořlavé jako teflon. Jenže tento příběh má i svou odvrácenou stranu. Lidstvo stále nevyřešilo otázku jejich recyklace, a tak se velké množství spaluje nebo ukládá na stále se zvětšující skládky. Přibývají varovné signály o škodlivém vlivu plastů a chemikálií v nich obsažených na lidské zdraví. 

Plastové tašky a další odpad navíc často končí v mořích a oceánech či přímo v těle mořských živočichů. Od ledna příštího roku vstoupí v platnost nová směrnice Evropské unie, která zakazuje prodej jednorázových plastových příborů, talířů, brček a podobných výrobků. Od ledna navíc začne platit evropská daň na nerecyklované plastové obaly ve výši 800 eur za tunu. Plasty začínají být v nemilosti, ale stále je nemáme čím nahradit.

Doba plastová přichází

První umělé polymery sice různí vědci vyrobili již v 19. století, avšak na komerční využití nových materiálů bylo ještě moc brzy. Správný čas nastal před zhruba sto lety, kdy se ve Spojených státech začaly ve velkém vyrábět hřebeny, zubní kartáčky či telefony z bakelitu. Vývoj nových umělých hmot převzala od vědeckých laboratoří výzkumná centra velkých podniků, mezi něž patřil DuPont, Dow Chemical či německý BASF, který právě před sto lety spustil komerční výrobu prvního polymeru – polystyrenu.

Nástup plastických hmot následně postrčila dopředu druhá světová válka. Výpadek dodávek kaučuku z Japonci obsazené jihovýchodní Asie donutil Američany spustit výrobu náhražky ze styrenu a butadienu. Průmysl zareagoval rychle, na konci války již vyráběl dva miliony tun syntetického kaučuku ročně. Právě v té době se zrodil moderní petrochemický průmysl, založený na výrobě plastů a jiných chemických látek z ropy.

Američan belgického původu Leo Baekeland vynalezl v roce 1907 umělou hmotu – bakelit. Ta se na rozdíl od pozdějších plastů nevyráběla z ropy, ale z fenolu a formaldehydu.
Profimedia.cz

Boom petrochemického průmyslu nastal v 50. letech. Nejprve jej táhly Spojené státy, jejich náskok později dotáhly země západní Evropy a Japonsko. Globální produkce plastů vylétla z 1,5 milionu tun v roce 1950 až na loňských 368 milionů tun za rok. Na trh přišly oděvy ze syntetických látek, teflon, PET lahve, plastové trubky, elektronika, CD a DVD disky a spousty dalších výrobků. Křivku exponenciálního růstu lehce a dočasně narušila jen první ropná krize v roce 1973 a globální finanční krize z roku 2008.

Východní blok jako obvykle zaspal dobu a nový trend zachytil až s časovým zpožděním. Jak uvedl Miloslav Hrabák v knize „75 let zálužské chemičky“, výroba plastů na bázi etylenu a propylenu v rafinerii v Litvínově-Záluží začala v roce 1964. O rok později byla rafinerie připojena k ropovodu Družba, a mohla tak přejít od méně praktického zpracování hnědého uhlí k ropě.

Průmysl, v němž Evropa vyniká

Dnes se nacházíme na vrcholu doby plastové. Na výrobu plastických hmot padne zhruba jedna pětina vytěžené a zpracované ropy. Jejich největším konzumentem je obalový průmysl se zhruba 40procentním podílem. Pětina plastů nalezne využití ve stavebnictví, desetina v automobilovém průmyslu, s odstupem následuje zemědělství a výroba elektroniky, domácích či sportovních potřeb a hraček.

Význam oboru zdůrazňuje ve svých informačních dokumentech oborová organizace PlasticsEurope. Podle jejích údajů se jedná o byznys v objemu přes 360 miliard eur za rok, ve kterém v zemích Evropské unie působí 60 tisíc společností s celkem 1,6 milionu zaměstnanců. Na rozdíl od dovozní závislosti v jiných oborech zde přetrvává kladné obchodní saldo ve výši 15 miliard eur za rok.

 

Neplatí to však v případě České republiky, která musí vzhledem k enormnímu rozsahu výroby plastových dílů – hlavně pro potřeby automobilového průmyslu – část suroviny dovážet. Navzdory tomu patří Unipetrol mezi významné hráče na trhu s plasty v regionu. Objem výroby postupně navyšuje, totéž lze říct o domácím producentovi syntetického kaučuku – skupině Synthos v Kralupech nad Vltavou.

Pozici podniku Unipetrol RPA na trhu dále zvýrazní nová polyetylenová jednotka, spuštěná do provozu letos v dubnu. Celková výrobní kapacita litvínovského petrochemického závodu díky tomu stoupne z 320 tisíc na 470 tisíc tun polyetylenu ročně. „Posilujeme naši pozici v petrochemickém průmyslu, který bude v následujících letech hrát stále důležitější roli,“ uvedl při spuštění nové linky předseda představenstva skupiny Unipetrol Tomasz Wiatrak.

Pravá a falešná recyklace

Jenže ne všichni jsou z dalšího nárůstu výroby a využití umělých hmot nadšeni. V posledních letech přibývají odborné studie, které dokládají, že některé plasty – nebo spíš chemikálie v nich obsažené – mohou poškodit lidské zdraví. Hovoří se o širokém spektru zdravotních rizik od rakoviny přes astma až po snižující se plodnost mužů. Také se ukazuje, že mořské ryby a savci mají v sobě znepokojivé množství odpadků – od mikroplastů po igelitové sáčky.

Vědci jsou v této otázce rozděleni. Některé studie házejí vinu na rozvojové země. Zhruba 80 procent všech plastových odpadů v mořích a oceánech pochází z devíti zemí: z Číny, Indonésie, Filipín, Vietnamu, Srí Lanky, Thajska, Egypta, Malajsie a Nigérie. Jiní naopak kritizují vyspělé země za to, že místo smysluplné recyklace vyvážejí ve velkém plastový odpad právě do výše jmenovaných států.

Původně se plastový odpad vyvážel hlavně do Číny. Tamnímu komunistickému režimu v létě 2017 došla trpělivost, s platností od ledna následujícího roku dovoz většiny druhů odpadů zakázal. Tok vysloužilých plastových výrobků se následně přesměroval do jiných rozvojových zemí. Není tomu tak dávno, co svět oblétly fotografie hromad plastů pod palmami v Malajsii. Také zde vláda proti importu zasáhla, ale problém se pouze přesouvá jinam.

Faktem je, že i vyspělé země mají v recyklaci plastů hodně co zlepšovat. Přiznává to i sdružení PlasticsEurope. Podle jeho údajů skončila před dvěma lety čtvrtina plastových odpadů v Evropské unii na skládkách, třetina se recyklovala (ovšem po započtení sporné „recyklace“ v Asii). Největší část plastového odpadu – přes 42 procent – skončila ve spalovnách a posloužila k výrobě elektřiny a tepla.

Čekání na změnu přístupu

Podle statistik PlasticsEurope se v České republice z deseti tun vyhozených plastů v průměru čtyři tuny skládkují, dvě spálí a čtyři recyklují. Česko si nicméně připsalo jedno pozitivní prvenství. Máme největší podíl recyklace plastových lahví a jiných obalů, a sice 52 procent. Evropský průměr byl před dvěma lety o deset procentních bodů horší a nejvíc zaostávající země – Finsko a Francie – jsou na polovině českého výsledku.

Vyšší podíl recyklace plastů bude podle názoru například společnosti BASF možný až poté, co Evropská unie uzná a začne podporovat termochemickou recyklaci. Nabízí se totiž možnost roztrhat dlouhé polymery s využitím vysoké teploty či chemikálií a poté je znovu poskládat. Potřebné technologie jsou k dispozici, chybí jen vůle a pochopení ze strany politiků a úředníků. Termochemická recyklace může životnímu prostředí prospět více než aktuálně zaváděný zákaz plastových brček a příborů.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Testování ve školách je vládní trapas
  • Čím se liší konzervativec od liberála?
Objednat nyní